BÍLÝ KVĚT.

Když šperkem hvězdným zdobí noc svůj šat,

tu sladké únavě se všechno v kraji vzdává,

jen touha neskojená nedá tělu spát

spánkem jenž zapomněním požehnává.

Umlkla píseň dne a zhasla jeho sláva.

Duch cítí, že teď s mrtvými je spjat,

že vyjeví se vidina, kdys milovaná hlava,

zázračný výtvor neuzřených dlát.

Údolí usnulo... Kdos volal v něm.

Snad tesknila to holubice sivá

po zářivém dni ztraceném.

A fantom ponurý, jejž vyjevila tma,

je srdce tvoje, ruina mlčenlivá,

v níž stulen bílý květ, to láska má.