Bílý kvítek.

Tys bílý kvítek zvedl jednou,

jenž utržen mi z ruky pad’,

vím, upomínky také blednou, –

však zvadlý máš jej v knize snad.

Mě dojal ten tvůj pohyb rychlý,

když zvedal jsi jej se země,

a my jsme oba náhle ztichli, – –

to vše dnes cítím dojemně.

Já vidím padat kvítek bílý,

mě omamuje vůně dech,

a píseň, již jsme v ňadrech skryli,

se vrací v tichých akkordech.

Ach, co to bylo tehda s námi,

že v nebe se nám měnil strop,

že hvězdy plály nad hlavami, –

mně líto je těch šťastných dob.

Ach, bylo v nás to nebe zlaté,

to velké štěstí tajemství,

jež uprchne, než hloub je znáte,

než samo srdce o něm zví!