BÍLÝ LEV

Český lev! to z rodu lvího býval lev,

Evropou kdys otřásal lví jeho řev,

z očí šlehaly mu blesku žáry,

běda, kam se vťaly jeho spáry.

Obávaný i když zavřen v rabství klec;

přemožen, však nikdy nezdolaný přec,

a když občas hlavu hrdou zvedl,

tyran jeho na svém trůnu bledl.

O pruty když posléz opřel mocnou plec,

zkrušil vězení a vyšel. Divná věc!

plavý dříve, nyní celý bílý;

rozhlíží se kolem vážně chvíli.

Zařve do Evropy? zaburácí hlas?

napne zchablé svaly do ocele zas?

vymrští se v pružném opět skoku,

po kořisti lačen, do útoku?!

Nic! mdlý běží, běží, běží posel jen,

by se lísal tomu, kým byl zhanoben;

na smyčce by zlaté svého řádu

nepříteli sloužil pro parádu!

Bílý lve – ne Český! – cizí rasy lve;

štěkající jenom, co náš Český řve,

nepřátele sápe, to je jiná!

ty s lvím rounem jsi jen česká psina!