BÍLÝ MOTÝL.

Tak, nech se k nohám tvým mne schvět v té chvíli,

kdy měsíc rudý nad hor hřbet se zvedne

a sotva na tvé tělo zírá chvíli,

hned šílenou svou láskou k tobě zbledne.

A vyšle vzdechů svých motýly bílé,

jež na kraj kol a na tvé tělo sněží,

a v zoufalé své lásce poblouznilé

on nabodnout se chce na hroty věží.

A ráje oponou zří na tě dlouze

všech andělů nádherné oči hvězdné,

ti na ráj zapomní v divoké touze,

jim objetí tvé zdá se blaho bezdné.

Jich touhy slzy smutných do rybníků,

v hloub moře se co zlaté perly noří,

jest každý květ pln slzí v okamžiku,

jenž v kadeře tvé vplést se touhou hoří.

Tak nech mne k nohám tvým se schvět v té chvíli,

a luny svit, na růžích tvého těla

jenž míhá se jak velký motýl bílý,

nech líbat mne – až vylíbám ho zcela...