BÍLÝ PTÁK

V skepse nelítostné, vytrvalé smíchy,

které zákeřnicky, zrádně radost umučí,

Tvého těla hoří nezrozené hříchy,

vášnivé a opojivé nahé náručí.

V nervech opilých se slavné modro klene,

píseň vítězná, mých fikcí moudrý zrak.

Jako plachta na moři, v té dálce otevřené,

Tvoje bílé tělo svítí, vášní rozzářené,

v modru mého mládí bílý pták.

Na silnicích žhavých, pozdravy jež nesly

prapodstaty bytosti mé dálkám zlým,

nohy moje v zbožném zanícení klesly,

když Jsi zradit’ přišla tělem vítězným.

Kraj se rozezpíval sladkou písní zrání,

zlatem pole plálo, zlatem hořel mrak,

slunce k nohám Ti se vrhlo, moje paní,

neboť bílé tělo Tvé je samo milování,

v modru mého mládí bílý pták.

Růžence všech bolestí se modlím žhavě

na památku těla Tvého vzácných linií,

jejichž píseň písní mořem zpívá v hlavě,

v nervech zvony hlaholí a hlavu zabijí.

V nahý klín Tvůj kladu svoje posvěcení:

srdce horké, báseň věčna, čistší nad oblak.

Tys’ hor lstivý sráz a plodných rovin snění,

žhavě rudá skvrna v šedi každodenní,

v modru mého mládí bílý pták.

Pláčí-li v dny moje ruce ukované,

ukovaný mozek, srdce, zotročený vzlet,

v iluse a touhy z věčné krásy stkané,

z tvůrčích rozkoší a věčně nedostupných met:

rozsvěcuješ, svůdná, ve tmách světel moře,

v kterém utonulo srdce, bludný vrak,

nahá přissáváš se vroucně teplem zoře,

Tys’ to, dotek věčna, soucit, rozkoš, hoře,

v modru mého mládí bílý pták.