Bimbonky.

Je to junoš Hronec sivý;

předivné on věci

v kraj nosívá na vlnité,

vzdorů plné pleci.

Ale včera, bože, bože!

co vám přines’ dolů!

šuhaječka s frajerečkou

obejmuté spolu.

Umyl on ty růžné líce

chladnou vodou svojí,

vynesl je, kde šumivě

s Dunajem se pojí.

Číže těla? Dvou pučoků

z pustého polomu,

že bránili otec, matka,

prchli spolu z domu.

A že bědou život kvetl,

na dvojjedné mysli

jako v jaře na obloze

černavy zavisly.

A že štěstí doma žíti

nesvitlo jim taky,

do slzí se prolomily

ty zavislé mraky.

Řekl jeden ke druhému:

K čemu naše hoře?

Splavme spolu z toho světa

do širého moře!

Proč bysme v té pustatině

jak bimbonky vadli?

Pojď! – a se skal dolů k Hronci

jak dvě hvězdky padli.

Položte je obejmuty

v růvek jedním párem,

by vyrostli jak bimbonky

znovu každým jarem.

Až poletí ptáčík na pouť

z rodného polomu,

přinese jim pozdravení

od rodinky z domu.

A nazpět až slétne z dálky,

snese ptáčík hodný

pozdravení od bimbonek

na ten polom rodný.