BISKUP VOJTĚCH.

V klášteře aventinském

jde sadem bledý mnich.

Řím dole plane v ohni

červánků západních.

Mnich došel ke zdi nízké

a stanul. Modrý zrak

přeletl širé město

a stojí u oblak.

Mnich myslí: kterak slávou

Pán světů objímá

večerem každým kraj ten,

v němž zalíbení má,

a jak je jinak v dálce,

kde byl kdys biskupem,

je bledé nebe v Čechách

a nevlídná je zem,

a zatvrdlého srdce

a vzpurný její lid

a světlu pravé víry

se nechce otevřít – –

A co mnich takto myslí,

cit slasti projme ho,

že tady je, že v Římě

a v dálce od něho.

A modré oči jeho

teď zradostněny jdou

po širém městě znovu

nadšenou procházkou.

Od chrámu k chrámu letí,

od rovu ku rovu,

kde leží těla svědků

pro slávu Kristovu –

Ó jistě k poctě jejich

na poli nebeském

Pán denně dává vzplanout

jich krve odleskem.

Ó chtěl by krev svou přidat

do moře rudého

pro slávu svou a víry

a Pána našeho

a splynout chtěl by s církví

ve svazku takovém,

by zde, v tom drahém Římě,

byl pravým domovem...

Mnich slzí, pohled lásky

jde širým městem tím,

a rozpne ruce s touhou,

jak objat chtěl by Řím.