BITVA U MUKDENU.

Tramway. Rozhodiv se na sedadle

břichatý pán protřel zlatý cvikr,

zapálil si drahý, vonný doutník,

žurnál vytáh z kapsy, a co oči

s důstojností začly sestupovat

serpentinou řádků úvodníku,

s níž se jevil jasný obraz bitvy,

přesné místo její v dějepise,

pohled na Rusko a na Evropu –

lehl v obličej mu milý poklid,

jaký snáší se tam po obědě,

záclony než oči spustí duše.

Dýchání mu působilo obtíž,

neboť funěl, ale funěl s klidem.

Na zastávce vstoupil v tramway známý.

Také břichatý pán s podlaločím,

také funěl, také vybafoval

modravý dým z cigary své vonné.

Ležerně si dali špičky prstů,

v časový se pozabrali hovor:

„Tedy Rusi dostali zas bití.“

„Chvála Bohu! Na stotisíc mrtvých,

zajatých pak víc než dvakrát tolik.

Děla, munice a zásobárny,

všecko dnes už v japonských je rukách,

zbylá troska Rusů na útěku.“

„Čekal jsem to, kdepak Kuropatkin!

Špatný paskvil jenom Cunctatora!

V boj se dát měl, nežli přišel Nogi

z Port Arthuru s velikými děly,

však i tu hra prohranou už byla.“

„Shnilý stát to. Krade se jen, krade.

Čet jste, v pumách že nebylo prachu?

Vojsku že se nedostává všeho,

šatstva, bot a munice i jídla?

Já však myslím: i morální síly.

Zač má bojovat ten ruský voják?

Za hnilobu a ten rozmar carský?

Že chce činovnictvo Mandžurii?

Bojovat má za stát, jenž jej cení

sotva víc než zvíře? Úžasno je,

jak se zachází v tom Rusku s lidem.

Čet jsem ondy, že prý beze všeho

z postelí tam vytahují lidi,

vrazí v saně – a marš do Sibíře!

Bez výslechu, bez soudu, ba viny!“

„Bude jinak. Po téhleté ráně

se přec Rusko více nezotaví.

Taký stát by měl se vůbec zničit,

kolonisovat by měl se Němci,

neboť Rus je dobrým pracovníkem,

mnoho svede, je-li moudře řízen.“

„Japonci! Eh! Čertovský to národ!

Jak se rvou a jaká disciplina!

Do ohně je vedou – tu však příkop,

generál ví, pět tisíc těl třeba,

aby příkop celý naplnil se:

pět tisíc jich nechá tam svá těla,

by pět tisíc jiných mohlo přejít!

Ukázal se Japan slavně světu,

Evropa pak, jeho učitelka,

stojí plna úcty před kulturou

dosud neznámého svého žáka.“

„Můj list dneska ostře v úvodníku

činí za vše zodpovědným cara.

Trefně s Neronem a Caligulou

srovnává jej – pěkný, svižný článek!“

„List váš nedávno měl jakýs proces

s jedním z bývalých svých redaktorů?

Pěkné poměry tam! Vydavatel

hotovým být musí plantážníkem,

jenž dře redakci svou hůř než koně.

Čet jste ostatně, že list ten slouží

Apponyimu? Myslíte, že zdarma?“

„Pro boha vás prosím! Je to žurnál,

veřejného mínění hlas je to,

a to nevěstkou je: toho bude,

kdo jí platí.“ „Uhři ostatně se

dobře drží, vyhrají to jistě.“

„Vyhrají to, protože je shnilo

všecko u nás. Nahoře i dole.

Vyhrají to. Budem otročiti.“

„Mně už se ta politika hnusí.“

„Tak i mně. Líp nestarat se o ni.“

„Stávka tedy u vás ukončena.

Stála mnoho?“ „Dvacet, třicet tisíc,

cifra není ostatně dnes pevna.

Ah, ta banda! Naše neštěstí je,

že ta čeládka se učí čísti,

že jde do schůzí! Tu taký člověk,

který dřív byl někde v sedmém nebi,

když měl chleba, mísu brambor denně,

nějaký ten žejdlík kořaličky,

slyší nyní, že je zvěří, rabem,

vypočtou mu, co pán vydělává,

a to víte: chlap a tyhle cifry.“

„A já míním, že jen stát tím vinen,

olovem má bystře rozhodovat

v každé stávce. Však by chlapi potom

takovou si drzost rozvážili.

Ale náš stát zrovna jak ti druzí:

ministři jsou dnes jen demagogy...

Ostatně jsem slyšel, že se Herma

vdávat bude?“ „Ano, Hermička je

nevěstou už.“ „Gratuluji vřele.“

„Vroucí díky. On je z Budapešti.

Neznáme ho, ale reference

nejlepší má. Továrnu chce koupit

v Temešvaru. Já dám Hermě zatím

dvě stě tisíc korun. On chtěl více,

ale povolil a shodli jsme se.“

„Nu, a Herma?“ „Trochu vzdychá, pláče,

měla asi nějakou tu lásku,

jako každá, která romany čte.

Hloupost.“ „Gratuluji. Také

vaší paní a pak, prosím, Hermě.“

Tramway stojí. Oba tlustí páni

vystupují...