BITVA U SUDOMĚŘE.

Z východu i západu jdou černé mraky,

bílý obláček jich středem cestu hledá si –

malý houfec pod ním s cepy, dřevci, praky

míří od Sudoměře, kam vůdce ohlásí.

Beze zpěvu táhne, beze slov a řečí,

v kol jen hřmotu za Žižkou a Břeňkem ze Skály –

Žižka chmurně pátrá, kudy z nebezpečí,

které zlověstnými mraky hrozí zpovzdáli.

Od Strakonic, Písku pobleskují třpyty –

nesčíslná jízda od hlav k patám v železe.

Boží bojovníci v poli pod kopyty

marně loučit budou, tisknouti se k paveze...

K vrchům Žižka kyne nad Mladějovici,

k jejich lesům, jež by mohly dát mu spásy hrad:

„Rychle vpřed, tam cíl náš, boží bojovníci,

tam budeme zhoubě nevěrníků odpírat...“

Ale všecko marno: záhuba se blíží,

před cílem je stiskne, žentoury je rozdrtí...

Vůdce jednooký v krajinu se vhlíží,

kde se s houfem spasit jistou před smrtí.

Nesmí zahynouti na počátku dráhy,

kterou dal se na obranu pravdy, kalicha –

cítí v sobě sílu, která vzroste záhy,

za níž na kyn Páně s horlivostí pospíchá.

Cítí ve všech žilách, tuší v duše hloubi,

že jej boží vůle k velkým věcem zvolila –

jak zde na něj, na zem kalicha mrak zhouby

míří, jak zde jemu, jí se chystá mohyla.

Pán jej pasoval své pravdy na rytíře,

na obhájce zákona a země Husovy –

on v té službě celý stojí v pevné víře,

všem že pokrytcům a nepřátelům odpoví.

Ať se přiženou jich zevšad celé chmury,

on je s hrstkou věrných v boží pravdě odrazí! –

„Rychle, bratři,“ velí, kyna rukou shůry

koně svého, „sšikujem se tam tou pod hrází.

Ta nám pevnou bude hradbou s jedné strany,

s druhé ochrání nás černé vody rybníka,

zpředu vozy. Nedáme se bez obrany –

běda zbabělému, bez boje jenž utíká!

Popilte si, nepřátel již mraky letí,

vy však, na jich množství nehledíce ani moc,

Boha proste, doufejte veň, jeho děti,

a on k vítězství vám přijde na pomoc!“

Sotva přístup uzavřely polní vozy,

již se obludami řítí jezdci železní:

„K smrti zdrtíme vás, udupeme,“ hrozí –

s vozů vstříc jim píseň božích bojovníků zní.

Skrovná z nouze tvrz, však velí: „S koňů, páni,

a jak moji prostí bojovníci na nohy!

Nebude to zápas jako v širé pláni,

nesletíte mrakem na můj hlouček ubohý.

Cepem uvítá vás s vozové své hradby,

a když s boku rákosí vás zláká ke hrázi,

bahnem spoutá vás – a na rtu hřích a kletby

marně budete se bojem pachtit s nesnází...“

Neslyšeli této mluvy beze slova

muži železní a v nezvyklý se dali boj –

marně do večera v útok ženou zas a znova

na tvrz, kterou hájí božích bojovníků voj.

A když po západu stíny vyšly z lesů,

v temnotách když obrněnci bili druha druh,

náhle pochopili v neodbytném děsu,

že zde padli v nepřemožitelné moci kruh.

Marný je s ní zápas, krve prolévání –

Žižka nezdolným jest jejím ramenem.

Ustupují před ním oceloví páni –

ticho po boji se šíří v kraji zasněném.

Boží bojovníci zapalují vatry,

díky pějí za vítězství, v duších pokoru,

za pravdu zde padlé v zemi kladou bratry.

Na úsvitě vzhůru volnou cestou k Táboru...!