Bivoj.

Kdož to tam od lesa kráčí

Patou širokou,

Za živé vleče sem uši

Svini divokou?

Potvora se mocně brání,

Vztekem se třese;

Rytíř však ji předc na zádech

Ptáka jak nese.

Neunaveně s ní chvátá

Na knížecý hrad,

A již se srstnatcem stojí

U vysokých vrat.

Nad nimi se z okna dívá

Kněžna Libuša,

Vedle ní překrásná sestra

Věštkyně Kaša.

„Uvítej nám – mluví k němu –

V hrozném souboji,

Uvítej nám s strašným lovem

Chrabrý Bivoji!

Ty jsy mužně slovo splnil,

Ještos Kaši dal,

Skutkem hrdinským svou lásku

Vroucněs dokázal.“

A již rytíř v sýni stojí –

Zástup lidu s ním –

Poklekna před jasné kněžny

Takto vece jim:

„Kyžby se ty, po níž toužím,

Dar můj zalíbil,

Kyžby její outlé srdce

Ke mně naklonil!“

Zarděnou v tom Kaša tváří

Ruku podává –

„Povstaň, tvá milenka ti svou

Lásku přiznává.

Věz, že tě již mnohý měsýc

V srdcy svém nosým,

Dnes pak teprv svou se láskou

Vůbec honosým.“

Tu rytíře svého zdvihnouc,

Jeho celuje,

Před Libušou lásku věrnou

Jemu slibuje.

A skrz sýně hradu plný

Plesu hlas věje:

„Chrabrost takou samá jenom

Láska věncuje!“

Což vy rytířkové dnešní

Tomu říkáte,

Zdaž y Vy milenkám vašim

Svině chytáte?

Zdaž y vy podobnou chrabrost

V prsých cýtíte,

A jak Bivoj s potvorami

V souboj chodíte?

Cukrovéť ach! oudky vaše

Strachy se třesou,

Když okolo vás jen sviní

Zabitou nesou.

Živou dokonce v tak velké

Vážnosti máte,

Že před ní na deset honů

Pryč utíkáte.

S čímž pak tedy vy k milenkám

Vašim chodíte?

Což jim na důkaz své vroucý

Lásky nosýte?

„Trochu kradených písniček,

Faborů, šperků,

A místo divoké svině

Ledva – veverku!“