Bizzarní sen.

Já řekl k ní: „Nemůžem ničeho čekat od toho Žití,

od Země této a od těchto Nebes a od těchto Svatých.

Mně hnusny jsou Dnešky, kam Minulost výsměšně ozvěny hází,

pojď se mnou, nejdražší, Svět jiný znám, zjevil se mé duši.“

A řekl jsem: „Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),

když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.

Po špičkách... odhodím zbraň, tu, kterou jsem chystal v horečce

na svou i na tvoji hlavu... tak.. teď jsem ji zahodil na vždy!

Tak vedle mne, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,

ty půjdeš. A chraň se vzpomenout skrčených lidí,

těch plazů s myšlénkami ctihodně starými,

ty musíš opustit starou Zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.“

Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,

přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli

oddech matky, když klaply dvéře, – vzpomněla dávných přítelkyň

a tanečních sálů a jarního večera a řeky blíže rodných lesů...

„Eh,“ řek’ jsem, „takhle nelze jíti s přítěží proklatých vzpomínek!

To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.

Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,

nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!

Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,

pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!

Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla Slabá, Slabá,

pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!

Nechceš zapomenout?...“ Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,

kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.

Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,

tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.

„Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v Nový Život na Jiných Světech?“

Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,

pohádky budoucích krás a neznámých, tušených krajů,

pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal...

A tak jsme šli. A přišli k lodím... Bylo to truchlivé Moře

a Země podivná, město s šedými světly bledými

a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích

a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvézti v Neznámé Světy...

Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty

zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,

je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,

nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil...

Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;

prostorem neuvědomělých krás my jeli hořícím obzorem.

Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,

a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí...

A jedeme a jedeme... vzduch, par cinobrových plný,

schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý).

Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem,

když uklonil se k zemi a řekl: „lhned přistanem k cíli...!“

„Tu je ta Zem,“ řek’ potom s poťouchlým, lstivým úsměvem

a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků,

„Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk,“ křiknul jsem vztekle,

„vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci!

Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku,

zabiju tě, pse, vtělené ty Zlo, podvodný kramáři!“

Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel

a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli...

Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích,

my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech.

„Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami,

stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?“

„Vidíš ty pse, zas vzpomíná,“ křik’ jsem. Zlověstně mlčel

stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl).

„Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá,

a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!...“

Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely,

snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi.

„Vidíš, jak vlasy jí zbělely?“ zoufal jsem, „vidíš, proklatý starče,

i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!“

I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla;

paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech.

„Teď už nás neoklame návratem k proklaté Zemi!

Neznal Světů Zjevení... Umřem? Ah, takto žíti!...

Oh, marně prosíš, nikdy se nevrátím k Zemi, ne, nevrátím,

zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k Zemi přirostlé!...

A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází,

nevrátím tě již Zemi, kterou proklínám, kolébku Zla!

Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí

na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném...

A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevna,

i to je štěstím, umřít daleko od bídné Země!...“