Blahá píseň.

Náhle v dumný atom mé duše vtrysknula blahá píseň –

víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně –

celý akkord rozkvetlých tonů zavoněl nečekaně

bílou vůní májových zahrad, sepjatých květem.

Víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně

a z tvých retů poháru trysknul ohnivý pramen vína –;

jak když v loubí smuteční vrby slavíka trilek sletí,

tak se snesla do mojí duše ta blahá píseň.

Viď, že ano, drahoušku, v naší náladě spaly růže!?

Viď, že ano, dřímaly měkce v objetí těžkých vůní!?

však my oba, dojati mile dětskostí jejich tváří,

vášnivě je líbali na rty, až se nám rozplakaly...

A pak ona blažená píseň sletěla v moje nitro –

Pamatuješ, jak se nám tenkrát sklenula v duši duha?

Víš, to růže slzely v pláči, pršelo v jejich sadu,

ale u nás vyhouplo slunko, světlo nás zatopilo.

A v tom světle půjdeme alejí bílých květů –

rci jen, drahá, budou to květy akátů či snad liljí?

Eh – nač hádat v budoucno – jen když zavátím jižních vánků

květy v duších zavoní, s nimiž vtryskne tam blahá píseň.