Blahé chvíle.

Lesk slunce shas, a přibývá již temna,

v údolí dávno usnul bílý den,

a s nebe splývá šera rouška jemná.

Po polích občas kvílí větru sten,

a stará alej ve tmách vážně kyne,

že poutník staví kroky vyděšen.

Nad skalní stěnou luna mdlá se šine

a ozařuje okvětený břeh,

kol něhož malý potůček se vine.

Je večer. Vůkol vítr ztajil dech,

a duše šeptá netušená slova,

jež skrývala den celý ve ňadrech:

Mé pohádky se probouzí vždy znova!