Blaho rodinné.

Do práce šel otec dbalý,

dítky jeho ještě spaly;

s ním se loučí dobrá choť:

„Pán Bůh tebe doprovoď!“

Mladší Lidka v tichém koutku

po svém boku měla loutku;

Jeník v levo u kamen

též spal, a měl pěkný sen.

Matka v nich si libovala,

Bohu za ně děkovala;

konala tam práci svou,

čekala až procitnou.

Stejnou dobu děti obě

protíraly očka sobě;

„dobrým jitrem“ zdravila,

matička je rozmilá.

Umyla je, učesala,

šatičky jim čisté dala,

laskavě je oblékla,

s nimi na zem poklekla.

Jak se děti veselily,

když to sladké mléko pily;

za ten blahý okamžik

matka vzdala Bohu dík.

„Teď si spolu pěkně hrejte,

sobě něco povídejte;

a já vejdu často k vám

a se na vás podívám.“

Vykonala, čeho třeba,

dětem dala skývu chleba;

a tak minul celý den,

Bůh byl s nimi spokojen.

Den se klonil ku večeru,

matka s dětmi v milém šeru

před chaloupkou na prahu,

bavila se ve blahu.

Aj, tu otec už se blíží,

šťastná matka k němu vzhlíží;

děti obě vesely

naproti mu běžely.

Ó jak všem se oči lesknou,

ani sobě nezastesknou;

jak jim chutná večeře

z rukou moudré mateře!

Tak den všední krásně plyne,

denně nová radost kyne;

a jak blah je ve svátek

otec u svých robátek!

Láska jemu ze rtů zvučí,

když své děti ctnostem učí;

on je učí ctnostem všem

slovem svým a příkladem.