BLAHOSLAVENÁ.

Pán kázal zástupům a svatým hněvem háral,

jenž v plápol čím dál mohutnější rost’,

když drzou nevěru lstných farisejů káral,

svou obhajuje božskou důstojnost.

Lid řeč ta jímala. Ten v povzneseném hlase,

ten v slovech důrazných si liboval,

ten s tichým úsměškem zlé farisejské chase

kár zasloužených z toho srdce přál.

Ne tak máť Kristova. Ta v lidu husté tlumě

jak skromná fialinka schoulena

slov Ježíšových proud v sluch pojímala umně

a vážila, co každé znamená.

Tak všecek um i sluch co nejvíc napínala

a jako včela z vonných květů pel

řeč mocně jímavou z úst Páně v pamět brala,

až božský učitel se odmlčel.

Tu ženy, jejíž hruď Pán rajskou vláhou zrosil,

hlas jasný z davu rozlehl se v dál:

„Ó, blahoslavený je život, jenž tě nosil,

i sladké prsy, kterýchs požíval!“

Tu chválu zaslechši a schýlivši níž hlavu

máť Páně vroucnou prosbu šeptala:

„Ach, Ježíši můj, dej, ať ujde poctě davu

tvá matka ctižádosti neznalá!“

A vševědoucí Pán již nerušenou tiší

hlas důrazný vznes’ k lidu v nadšení:

„Ba, blahoslavení, již slovo Boží slyší

a jimž ho ostříhat se nelení.“

Tak zbavil uctění svou matku dokonalou,

než marné chvály davu zbavenou

zas jako světici slov jeho věrně dbalou

touž dobou nazval blahoslavenou.