BLAHOSLAVENÍ.

V selské jizbě kdysi u bílého stolu,

nad nímž obrázků zřít hrubé obrysy,

s chudými jsem zased’ ku večeři spolu

jedné u mísy.

Bodrý hospodař i švítořivá žena,

kypré dcery obě – každý náhle ztich’,

i to dítě drobné sedí jako pěna,

dříve samý smích.

K modlitbě spjal ruce hospodář tu starý –

povzdech jen to byl, jenž v prostém srdci vstal:

„Pane, buď náš host a požehnej nám dary,

které Jsi nám dal.“

Zachvěl jsem se v duši při těch slovech víry,

po všech kolem stolu v přeletu jsem hléd’,

viděl jsem, jak pohled každého z nich čirý

slov těch jevil sled.

Paprsků proud oknem v jizbu pad’ v té chvíli,

prázdné místo září oblil jeho jas –

bez dechu zřím, kterak stín tam used’ bílý

k stolu prostřed nás.

Rusý vlas až k bílé říze v proudech splýval,

v očích mír a úsměv nebeský kol úst –

v srdci, jak se tklivě po nás kolem díval,

lilje cítím růst.

Se stolu vzal chleba, jako dávným časem,

rukou nad ním činil kříže znamení –

a já mnil, že slyším, tichým jak děl hlasem:

Blahoslavení....