BLAHOVĚST JARA.

Mé srdce-prapor jarním průvanem

dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje –

je všechno dneska slavné jara snem,

i vzduch, i země – celá duše kraje!

Až tam, kde v oblaka se tyčí topoly,

sní oči moje s něžným roznícením!

Až tam, kam dosahuje kraj dnes roztoužením

spanilým zázrakem svým – nebes kupolí...!

Hledím, jak v dál se trávy vlní v snech,

i stromů vrcholky závratným větru váním –

zmámeny vzduchu, výší smělým celováním,

kterak se vzdávají těm proudům mocných něh...

Už kvetou sněženky, a mochny, bledule,

vím, svítí jimi lučiny i les,

a v loukách u řeky – oh, doby minulé! –

o touhách mládí snivě hučí jez!

Co nevidět, a, srdce moje, věz!

v zahradách odevšad to těžce zavoní,

a bude zářit v modro do nebes

květ něžně dívčí bílých jabloní,

a svítit zlatý rybíz, střemcha, bez!

Po ženách probuzených z dětství dřímoty,

po slasti vyslovit nejsladší jara vůně

všem novým Věčným Jarům v ústrety –

mé celé tělo, celé srdce stůně!

Vždy jenom stůně! Nikdy nedosní!

Dálka a Výše mojí kletbou jsou!

Sen můj se nikdy, nikdy nesplní,

jsem ten, jenž s náručí vždy stůně rozpiatou!

A přec: Ať touha vždy je spiata s bolestí,

ať krása plakat nám dá, Troubadourům Věčna:

Když život touhou je – chcem touhou rozkvésti,

závratí trpět Lásky Nekonečna!

Vždyť víme: Slibem všechna touha je,

vzdech lásky přislibuje objetí;

k obloze pohled Nebe slibuje,

a Všeho procítění se Vším splynutí!

Dnes věříme a cítíme a víme,

že míza jara věčná Bytí jest,

že slibem dálka kraje, slibem výše hvězd,

zvuk hudby čarovný, i to, co v lásce sníme!

Že naší Země věčný koloběh,

i se svým Sluncem stále výše spěje –

že stále krásnějšího jara bude vítat břeh,

kde vstříc Jí vyjdou ony melodie,

jež dříve slýchala jen ve svých bardů snech –

a stoupajíc vždy větším obloukem,

že bude přijímat dar stále sladších něh

století za stoletím a rok za rokem!

Od země až tam k modrým nebesům

dnes slyším zpívat onu blahou zvěst,

to nejsladší všech Evangelium,

já, Jara šťastný Básník-Blahověst!