BLANICKÁ BALADA.

„Až bude nejhůře, z Blanické hory

zjeví se udatných rytířů sbory –

slávu a lesk

vpíšou zas dějiny do českých desk!“

Nahoře záře hvězd, zem v tmách se chvěla,

a se dřev popravčích česť zas a těla,

smrti jen vzlyk

do hory zázračné padal a vnik’.

Padá a proniká, až hora puká.

K meči tam sahá v ráz nejedna ruka –

„Nepřišel čas!“

z tajných zní hlubin však – vše ticho zas!

Spali tak tisíc let. – Hles ni dech sporý

neslyšet dlouho juž kol bájné hory...

„Jaký to div?!

Rychle teď s pomocí do českých niv!“

Meč žízniv po pomstě, zrak bleskem svítí –

neměli pro koho, proč se juž bíti

a zase spat

v Blaník šel jako dřív, rytířů řad.