BLANICKÁ DUMKA.

Mořem nočních stínů luna pluje,

z moře stínů sivý Blaník vystupuje,

Blaník stařík, jako když mu neklid spáti nedá,

k luně staré témě zvedá;

zírá, zírá, jak se z luny line

dlouhý paprsk po dolině stinné

a jak řada bílých obláčků se vine

od obzoru z dáli tmou.

Slouchá, slouchá, jak se v noční ticho dmou

vzdechy vánků šumné,

lkající a dumné,

dojemnější každé chvíle

jako duchů žalozpěv.

A to není paprsk, nejsou mráčky bílé,

jest to dlouhý průvod děv,

řada mihotavá, bělorouchá;

a to nejsou vánky, čemu Blaník slouchá;

jest to píseň tichá,

jež tak zádumčivě

v němé stinné nivě

lká i vzdychá,

píseň zvuků teskně vlajících

z hrdel děvích, z duší kajících.

„Žel! Žel!

Hvězdy, plačte oheň, sypte popel žhavý

na ty provinilé naše hlavy!

Na hlavách nám spalte korunu všech hříchů,

spalte naši mrzkou, Bohem kletou pýchu!

Níž, níž!

Hrdé hlavy skloňme ve prach vzdorným čelem,

hořké slzy roňme s vroucím želem!

Z prachu pokornosti, jenž ty slzy pije,

svatá růže smíru ať se porozvije!“

Vlnou, jež se blíží, roste zpěvu síla,

a jak na peřeji pěna bílá

řada poutnic nočních stoupá, kráčí

ku Blaníku, vzrušenému spáči.

Hle, tu předstupuje z řady děv

náčelnice kajícího sboru,

děva statná jako Vlastin zjev,

ale v oku plá jí něha místo vzdoru.

Ruka její – zdaž to palmou mává?

Ne, toť vlajné kapradí

s květem, jenž mu sílu kouzla dává;

tímto čaroproutkem zavadí

děva o Blaníka bok – a dí:

„Probuďte se ze sna,

rytířové Boží!

Po vlasti se množí

pohroma tak děsná

a tak úpěnlivý

jako nikdy dosud

volá z české nivy

po vás teskný hlas –

nikdy nezachvátil ji tak hrozný osud!

Vstaňte, bohatýři! Dovršil se čas!“

Třikrát mávla jako peruť letem

kapradina s tajným pod lístečky květem.

Byl by čaromocný květ, i hlas ten žalný

vzbudil ve Blaníku spící reky as,

ale že to byl jen ženský hlas,

nebyl účinek tak valný:

ve Blaníku jen se pozatměla

rozpuklina úzká, sotva na půl těla;

rekové se z mrákot pouze trochu vzpjali,

zívli, lehli na bok a zas dále spali.

Jenom nejkrajnější strážce při otvoru

zcela povstal, hlas ten uslyšev,

hlavu vypjal, zíral po tom dívčím sboru;

v cestě natažen mu ležel spící lev,

šelma nezáhubná.

Rek byl statný vousáč, bohatýrský zjev –

Heřman z Bubna.

Po rytířsku dvorně pokloniv se vece:

„Jaké jsou, ó, panny, vaše tužby?

Rozkazujte, přijměte mé služby;

cokoli vás tíží, složte na mé plece.

Jsem i v smrti, jak jsem živ byl v půtkách ryčných:

hotov hájit slabších, nevinných a sličných,

byť i proti kouzlům, proti pekel zlobě!

Velte! Meč svůj za vás tasím ještě v hrobě.“

Děva ruce vzpjala k výši s nadšením.

„Díky nebi! Spasným jest mi znamením,

že náš hlas tak čacký rytíř slyšel.

Bohatýre, jenž jsi vstříc nám smutným vyšel,

dojat mocí panenského pláče:

vzbuď, ó, vzbuď ty chrabré, velebné ty spáče!

Vlast je volá, chvíc se o své bezpečenství,

o svůj kmen i kořen, o své všecko příští,

neboť studna jedu v srdce nám se prýští,

otravujíc – běda – v Čechách pravé ženství!

Čistou ženskost jed nám z duše střebá,

neb my, ach! jsme vlastní silou,

snahou děsně pobloudilou

chtěly dobývati sobě chleba!!

netušíce, že to hřích a zrada

proti přírodě i Hospodinu.

Se zraků nám teprv nyní bělmo padá,

neboť nejmoudřejší z vlasti synů

objevil nám zákon věčný, neskonalý,

že nás Tvůrce stvořil, bychom milovaly

a bychom se všecky, všecky, všecky vdaly!

Do sebe jsme vešly v kajícnosti zbožné:

vdát se chceme, žel! však není nám to možné!

Chceme vyplnit své pravé poslání –

ach! však po posledním mužů sčítání

nezbývá jich pro nás v celé vlasti širé!

Po zoufalých námahách

dosud bez mužů jsme, bludné panny siré.

Sem až na Blaníka práh

poslední nás vede čáka jasná:

tam spí bohatýrstva četa spasná!

Vzbuď ty reky! Jižtě vrchol utrpení

pomoc jejich vzývá; bez nich spásy není.

Vzbuď je, ať nás pojmou za manželky!

Sic již mineme svůj úkol pravý, velký!“

Na kolena klesla před rytířem děva.

Heřman z Bubna žasne; útrpnost ho chvátí.

„Ach, vy sličné panny! Tak se chcete káti?

Což se na vás Bůh tak hrozně hněvá,

že byste si měly nebožtíky bráti?

Nás, ty staré rváče z bitev prostřílené,

jednooké, chromé, v lících rozjízvené,

zarostlé a divé – každý vězí

od hlavy až k patě ve plísni a rezi;

na jonáky také přeji dobré chuti!

Ale když, jak díte, svědomí vás nutí,

jest mi líto...“ Heřman ve vousech se hrabal,

rozpačitě za uchem se škrabal,

zakašlal i pravil: „Škoda věru,

že jste vážily tu dlouhou cestu;

zde – ač nerad naději vám beru –

zde se neprovdáte – ani z trestu!

Všichni zde my staří vousáči

jsme již dávno ženáči,

mnohý dvakrát, třikrát. Líto je mně!

Jediný tu mládec, který ženat není:

to je svatý Václav, patron české země;

ale darmo mluvit – ten se neožení!

Ať vás moudří rádci pošlou v jiné strany

hledat sobě mužů. S Bohem, krásné panny!“

Rozpuklina, jež se ve Blaníku tměla,

před kajícnicemi v tom se uzavřela;

zem i nebe mračno stínem obetkalo,

a já nevím, co se dále stalo.