Blánické zvony.

Mlha bílá padla na kraj celý.

Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly,

z blízka, z dálky, na všech stranách zněly.

V letní večer plný snů a vůně

zněly zvony ty jak z hlubé tůně,

na pláni a v stráni, v lesa lůně.

Jeden temným k srdci mluvil ruchem,

jak bouř vzdálená hřměl tichým vzduchem,

vyzněl v nářek sotva chycen uchem.

Jiný slyšíš jak z dna moře zněti,

jako v boji, v zlomcích v ucho letí,

jakby tříštěn davem hustých snětí.

Slaběj třetí jakby kdesi ztracen,

však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen

v toho sluch, kdo vřavou utrmácen.

A jak šli jsme stonem tím a vzlykem,

kde zvon jiný každým zvonil mžikem,

stanuli jsme náhle pod Bláníkem.

Nám se zdálo, jakby tyto zvony

zněly z hory, skrze stromů clony

českých srdcí nářky, touhou, stony.

Děl z nás první: Zvoní na klekání;

česká země, rovna štvané lani,

unavená chystá se juž k spaní.

Pravil druhý: Bratře, nezdá se mi,

vítězného zní cos haluzemi,

spíš bych řek, to jitro hledá zemi.

Ovšem, kolem večer, ale v duši

vstává jas, jenž temna vazby kruší,

a ti spáči – tam jej v hoře tuší.

Ano, tuší jej a ze sna vstali,

koňům obrok, čerstvý nápoj dali,

meče vzpjali, štíty s kmenů sňali.

A jak tlukou v štíty k uvítání

této velké, slavné chvíle ranní,

jakby zvony zněly českou plání!

Ano jitro! třetí děl, zní v hoře.

Skončeno je dávné české hoře.

Jitrem vlní se juž stromů moře!

Jitro! znělo v těchto zvonů shluku,

a když znikly sosen ve souzvuku:

druhu druh z nás mlčky tisknul ruku.