BLANIČTÍ RYTÍŘI.

Sen zavedl mne k hoře Blaníku,

v níž báje spáti dala rytířům,

ochráncům země české, nejhorší

až rány, bídy na ni přikvačí. –

Jak divné vojsko! Bez helmic

a bez mečů i kopí, bez luků,

i bez praporů, štítů se znaky,

i bez hejtmanů, knížat, bez krále!

Jdou bez bubnů a kotlů víření,

ni pištců nemají a trubačů,

jdou bez pokřiku válečného v před

a bojování jich kněz nežehná.

Jdou v bluzách dělnických a v halenách

jdou lidu selského, i městský šat

zříš v řadách mlčelivých, sevřených,

jdou muži, ženy jejich po boku.

Ten motykou, ten lžící dělnickou,

ten kladivem, ten pluhem ozbrojen,

ten knihou, onen pérem jen –

jdou všichni ruku v ruce v jeden boj.

Boj dlouhý jest, by vybojován byl,

věk jeden lidský na to nestačí –

však nová pokolení vstávají,

svou volí zbraň a v řady vstupují.

Kam všichni zraky upírají v dál,

tam budoucnost je šťastných národů,

již starých řádů na zříceninách

nás bojovníky přijmou bratrsky.