BLANÍK.

Když je nám nejhůř v denních bojů ryku

a zmožen kácí se náš slabý vzdor,

tu vzpomínáme zvěsti o Blaníku

a na pomoc voláme mrtvých sbor.

A Blaník náš, tož dějin stará kniha,

se otvírá, z ní vzchází předků stín

a jejich sláva vítězně se zdvihá,

kde slabé doby klesá slabý syn.

Ať jakkoli jsme uštvali je k smrti

a nevděk přivalili na jich hrob,

vše mocná jejich láska k vlasti drtí,

vždy přijdou zas, ti velcí zašlých dob.

Ti muži proslavení bojem, prací,

zas v tichém sboru spějí dneska k nám,

Hus s Komenským a Chelčickým se vrací,

a Čeští Bratři nesou světlo tmám.

A vůdce slepý, věčně vítězící

svým obřím zjevem vstane pomalu,

jdou za ním ještě boží bojovníci

při temných zvucích svého chorálu.

A Otakar a Václav čtvrtý, Jiří

jdou v zlaté slávě z hory vzpomínek,

jdou povědít, ti velcí bohatýři,

že také nám plál kdysi zlatý věk.

Jich zjev se mlčky nad přítomnost sklání

a za nimi jde nový zástup zas,

to jsou ti skromní, tišší velikáni,

již řekli lidu: Vstaňte, jest již čas!

Jde Kramerius, Jungman– řada dlouhá, –

Tyl, Palacký – hle, jak ten zástup vzrost,

je k práci nabádala svatá touha,

vždyť budovali lidu budoucnost.

Tak vyjdou všichni z čarovné té hory,

k níž potomek jich, k činům neschopen,

svou upjal naděj, když jej zmohly spory

a zbyl mu pouze repot, planý sten.

Tak vyjdou všichni, aby v žití trudu

lesk jejich slávy vnuka ozářil,

když nemůž’ věřit slovům: Jsem a budu!

by aspoň říci mohl: Já jsem byl!