BLANKA.

Čti na rychlo mi ještě listinu,

než při hlaholu trub ji uslyší

můj dvůr a všechen lid... Jak svěží vzduch

zde mezi kvetoucími růžemi!

Hle, celé věkem šedé průčelí

plá zlatem večera, i lilie,

jež ve výklenku kloní pokorně

své hlavy k nohoum bohorodice,

se rudým světlem rdí, a vlaštovky,

jež švitořivé hnízda hledají

pod starou římsou, jak by vracely

se z kraje pohádek, kde zlatý pel

jim napadal na křídla modravá!

Mám tedy číst, můj pane královský?

Ó popřej mi přec trochu oddechu,

jsem unaven tou hlučnou slavností.

Jest život lidský jako stoupání

na horu vysokou, jejížto chlum

nám vyhlídku slibuje do ráje.

Spěch divoký nás žene k temenu

a když je dosáhnem, tu vidíme,

že slíbený ten ráj juž za námi,

že ráj byl tam, odkud jsme spěchali,

a krokem loudavým se beřem pak

po druhé straně dolů do stínu...

Ty’s samý spěch, od činu ku činu

bys letěl! Zapomínáš, že jsem stár,

že po každém se kroku zastavím,

bych zpět se ohlíd’ v dálnou minulost.

Můj pane, odpusť, sám jsi přikázal,

bych rychle čet’ – Máš pravdu, Valori.

Na louce před klášterem blíží se

mysterium juž ku konci, a hned

po svaté hře začíná karuzel

a velké hody v zahradách, a chci,

by slavně přečtla se ta listina

než slunce zapadne. Vždyť došla mne

dnes zpráva určitá, že dorazí

sem ještě tuto noc burgundský princ,

a proto nutno jest, by dcera má

juž skvělým jmenem honosila se.

Nuž tedy čti, juž pilně naslouchám.

Já René, král sicilský, hlásám všem

svým věrným baronům a měšťanům,

že tímto Blanku, drahou dceru svou,

jež ve Provenci žije v skrytosti

u dámy z Blandaretu na hradě,

za dědičku svou pravou uznávám,

že jméno vévodkyně z Forbinu

jí udílím a kněžny anjouské.

jest Blanka dítě moje jediné,

jež neschvátila nenasytná smrt,

a prosím všechny, kdož mi věrní jsou,

by milovali celým srdcem ji.“

„By milovali celým srdcem ji!“

Má Blanko, dítě, ó ty netušíš,

co těmi slovy žádám pro tebe!

Jest láska hloubkou moři podobná,

kdo prozkoumal kdy její prohlubeň?

A odkud ty bys vzala vědomost?

Tvé celé žití bylo slunným dnem,

a lásky cenu poznáš v neštěstí...

Ó dcero kvetoucí Provence, pojď,

syn knížat burgundských juž touhou mře,

by na zlatý tě prestol posadil,

jejž réva jímá v náruč zelenou.

Co na tom záleží, že koruna

se svezla s šedé hlavy Renéa,

když diadém se zaskví z démantů

na bílém čele Blanky anjouské?

Nuž vzhůru, páni, hle, jsem mladým zas’,

chci na koně! Ať začne karuzel!

jak zní ta slova, milý Valori?

... „a prosím všechny, kdož mi věrní jsou,

by milovali celým srdcem ji...“

Zde usednem, sem nikdo nepřijde,

zde svatý klid a ani ozvěna

se toho hluku nenese až sem,

jenž posvátnou budovou hlaholí

dnes od rána proti vší zvyklosti.

Nemohu dlouho s vámi rozmlouvat,

mne volá ku královně povinnost;

já myslím, věru, že bych pro dnešek

vám byla odepřela slyšení,

list dámy z Blandaretu žádá však

mé nejvřelejší pro vás přátelství.

Jsem vděčna vám za vaši laskavost.

Co žádáte si tedy ode mne?

Ach, matko velebná, jest srdce mé

tak plné a tak choré! Měla bych

se se vším svěřit vám, však kvapí čas

a prosím tedy snažně, řekněte,

jestli je možné, abych slyšení

u královny dosáhla ještě dnes.

Ta rozmluva můj osud rozřeší.

Jak bledá jste! Mé dítě, je to bol

snad duševní, jenž vás tak skličuje,

či pouze unavení tělesné?

Však upokojte se, jest právě dnes

den příznivý pro to, co žádáte.

Ach, bohudík! Vy stále mluvíte

o dnešním dnu co o dnu slavnostním,

má zvláštní význam pro váš svatý dům?

Vy přicházíte, dítě, z daleka,

jak vidím, když se takto tážete.

Ten velký svátek, který slavíme,

se slavností nazývá amfóry.

Král René získal, málo tomu let,

pro starý klášter náš tu nádobu,

již svatá Majdalena přinesla

do Provence, tu svatou nádobu,

již v Káně při svatbě náš spasitel

svou božskou rukou žehnal, první div

když před očima světa učinil

a vodu změnil v víno nejsladší.

je nádoba zrobena z porfýru,

a táhlé její hrdlo třpytí se

všech druhů drahokamy vzácnými,

a výklenek, v němž stojí celý rok,

svým zlatým bleskem oslňuje zrak.

V den slavnosti na louce před domem

se provozuje náboženská hra,

jež do podrobna líčí onen děj,

při kterém svědkem byla amfóra,

U stolu v jemně tkaných závojích

se nevěsta usmívá spanilá,

dav hostů zpívá písně veselé

a plavovlasá matka Ježíše

v plášť blankytný se halí, protkaný

jak nebe stříbrnými hvězdami,

a šeptá svému synu do ucha,

že není vína více v nádobách.

A svaté hře jest král a královna

a celý dvůr vždy přítomen, a lid

se na vše dívá s velkým nadšením.

A když je svatba v Káně u konce,

tu vstane královna a uchopí

se svaté nádoby a naplní

i sladkým vínem, vejde mezi lid

a lije zlatý, vonný révy tok

do číší všech, kteří je nastaví.

Jak krásná vaše slavnost amfóry!

’Sléz vejde královna v ten starý sad

a lije vína ’slední krůpěje

pod keře květoucí a nabere

zde z hluboké a chladné studánky

do urny čisté vody, vlije ji

pak zase zpět a vrátí nádobu

nám umytou. A proto, říká se,

jest vůně našich růží sladká tak,

že svatým vínem ovlaženy jsou,

a písně ptáků, kteří hnízdí zde,

jsou prý tak snivé a tak lahodné,

že ze studánky pijou, do které

se urna noří, na níž spočíval

zrak syna člověka... Nuž, buďte zde,

já spěchám ku královně. Poslyšte

jen jedno ještě slovo. Říká se,

že král René jest dobrý, šlechetný,

a ráda tomu věřím, rcete, co

o Johaně soudíte z Lavalu.

Co soudím o Johaně z Lavalu?

Za krátkou chvíli sama poznáte,

zda hodna toho muže dobrého,

jenž v stinném chrámě toho kláštera

ji pojal za ženu... Já ukážu

vám komnatu, kde na něj čekala,

když pro ni přijel v slavném průvodu.

Zdě potaženy bílým atlasem

jsou pravým divem, ptáci ohniví

a pestré květy vyšívány jsou

tak dovedně na půdě sněhové,

že zpívat zdají se a dýchati,

jim každý připisoval sladký pach,

jenž ze stříbrných lahvic šířil se,

jež v tvaru lilií na lodyhách

sbor pážat v rukou držel rozmilých,

jim každý připisoval sladký zpěv,

jenž do komnat se nesl ze zahrad –

hra u konce, a já zde mařím čas!

Mám zůstati aneb mám uprchnout?

Jak málo poučila dlouhá řeč

mne abatyše! Co si počít mám?

Již pozdě prchat, královna je zde.

Jak krásná je, a zdá se dobrou být.

Co asi šeptá abatyše jí?

Zrak její hledá mne. Již blíží se.

Nastav svou číš, ty dívko spanilá.

Já jiné číše nemám, paní má,

než srdce své, jež po tvé milosti

co po nápoji touží nejsladším.

Toť dobře hodí se, neb prázdný jest

až na dno džbán – Tvá duše plna však

tím slitováním, které poskytneš

jak mannu duši mojí prahnoucí?

Zde odneste tu svatou nádobu!

Teď, svatý bože, buď mi milostiv!

Jsme samy. Nuže, mluv, co žádáš si?

Já místo odpovědi osmělím

se klást vám otázku... Já slyšela,

že král René kdys v horách hispanských

tak prudkou láskou k ženě překrásné

a hrdé vzplanul, že na královnu,

na trůn a korunu, na celý svět

si více nevzpomněl. Jak čarem jat

žil v starém hradě polorozpadlém,

jejž někdy vystavěli maurové,

až sama vyslala jej milenka,

by trůn svůj hájil, který nepřítel

mu schvátit hrozil. Odešel René,

a když po dlouhých bojích vrátil se,

tu kryla vlhká země milenku...

S ním bývala sierra rájem jí

a lunošeré lesy šumící,

a síň, v které se puklé kolumny

jak mátohy nořily ze stínu,

bez jeho lásky žíti nemohla

a shasla jako plamen ve větru...

Král vlastní rukou rozryl její hrob,

chtěl zemi vyrvat kořist násilím,

leč našel v rakvi bílou kostru jen

té, jejíž krásu víc než andělskou

za nesmrtelnou byl vždy pokládal.

Bol šílený se změnil v tichý trud;

po celé dni bez slova dumal král,

a štětec, kterým vládne mistrně,

byl v bolu útěchou mu jedinou.

Na temnou desku kostru maloval

své milenky, pak pochoval ji zas

a odnes’ obraz z pustých oněch hor,

kam noha jeho nevkročila víc,

a v jeho komnatě ten obraz prý

až posud visí... Rcete, paní má,

zda neozvala nikdy žárlivost

se v prsou vám, když jste si vzpomněla

na dávné oné lásky horoucnost?

Ač, dívko, smělá tvoje otázka,

chci odpovědít přec, pro sladký zvuk,

jenž hrdličím tvým hlasem chvěje se.

Mé srdce neví, co to žárlivost,

a s láskou vzpomínám na první choť,

již král René ctil z celé duše své,

a s obdivem a vřelou soustrastí

o ženě oné často rozjímám,

jež v pustých horách nyjíc zemřela,

báj zlatou lásky věrně chovajíc

ve hloubi duše své. Ó buď vám dík!

Teď mohu bez obavy promluvit.

Jsemť Blanka, dcera krále Renéa

a ženy, která žalem zemřela,

když nevracel se k ní. Ó dítě mé,

jak tebe miluji! A otec tvůj

jak touží po tobě! Co znamená

však tajný příchod tvůj, když veřejně

se celá řada chystá slavností

ku poctě tvé? Jak skvělá budoucnost

ti kyne! Netušíš, že čeká tě

choť spanilý v purpuru knížecím.

Co hlásáte mi, paní královská,

to pro mne není více tajemstvím,

mně dáma z Blandaretu svěřila

vše, co mne čeká zde, a proto jen

jsem přišla po tajmu. O sňatku tom

já slyšet nechci! Srdce bouří se

mi v prsou! Nechci toho knížete!

Toť podivné. Co asi vězí v tom?

Ó mějte slitování! Slyšte mne:

já nenávidím toho knížete.

A přec jej neznáš. Co to znamená?

To neznamená nic... Já vyrostla

tak vzdálená od světa, v skrytosti

u dámy z Blandaretu na hradě,

kam nikdo nepřichází celý rok.

Já přírodu miluju, samotu,

les plný stínu – právě jako vy...

A nenávidím lichou nádheru,

slov prázdných hluk – tak právě jako vy...

Pak přivykneš – tak právě jako já.

Já nesvolím! Tak směle vzdoruješ?

Ty víš, jak málo štěstí usmálo

se na krále po celý žití čas.

Od něho uč se klidně trpěti.

Trůn sicilský mu odňat, Neapol

jest ztracena, a titul královský

jest pouhým stínem, jenž ho sleduje.

A král, tvůj otec? Klidně maluje

na obraze, jenž sluje „Mrtvý král“.

Na trůnu sedí bledá mrtvola,

jíž berla z ruky padá, koruna

se s hlavy sveze jí – a kolem rtů

hrá úsměv vítězící nad smrtí

a nad nicotou žití lidského.

Nuž, otec sám tak dává příklad mi,

jak hledět mám na slávu vezdejší.

Což kdyby ale v hloubi srdce přec

sen hrdý choval přes vše sklamání,

sen, uvidět své dítě na trůnu,

jenž mezi nejpyšnější čítá se?

Ty’s jediná, jež ještě zbyla mu

z všech jeho dětí. Slzy polily

mne včera, když jsem symbol viděla,

jímž značí svého domu neštěstí.

Snět zlatá je to, na níž jediný

se lupen zelená, a heslo zní:

„Mře zeleň mi“... Tím lupenem jsi ty!

Můj bože, jaká strast! Pojď rychle sem!

Viz svého otce prostřed rytířstva!

Hleď na tu bledou a velebnou tvář,

a rci, zda nepodmaní pohledem.

Můj otec! Ó jak hledí vznešeně!

A jaká kolem něho nádhera.

A jak jej každý z duše miluje...

Tak na příklad ten rytíř, který tam

na pravo jede v černém brnění

a v krznu z zeleného damašku –

Na bílém koni s černou čabrakou,

jež lemovaná zlatým třepením?

Teď hledí sem – Ó bože, Palaméd;

Co je ti, dítě, a proč chvěješ se?

Vy kázala jste, abych hleděla

na toho rytíře – Chci říci ti,

že král René snad nemá přítele,

jenž by mu dražší toho muže byl.

Dvě leta juž, co přišel Palaméd,

by bojů všech se s králem súčastnil,

a víc než jednou život nasadil,

by krále zachránil, a miluje

jej král jak syna vlastního. Však žel,

že láska nejmocnější nemůže

čar zlomit, kterým trpí Palaméd.

Za jednu noc oněměl zázrakem,

zlá vůle hubí jej – Ó nevěřte!

Co o tom víš? Já nevím ničeho.

Nuž, tedy slyš. Zlým kouzlem oněměl

za jednu noc z příčiny neznámé.

Král svolal nejslavnější lékaře,

leč marné byly jejich pokusy,

ač odměna kynula bohatá.

Když viděl král, že věda lékařů

tak málo zmohla – Vím, co činil pak.

Dal heroldem po celé Francii

tak rozhlásit: „Kdokoli zapudí

zlý čar, jímž trpí rytíř Palaméd,

nechť žádá, cokoli je v moci mé,

a bez odkladu přání vyplním,

když v odporu nebude s mojí ctí.“

Tak rozhlásili naši heroldi,

však nikdo posud nepřihlásil se.

Vy mýlíte se, paní královská.

V té chvíli snad čte král René můj list,

v němž slibuju rytíře vyhojit.

Pod rouškou kouzelnice pokusím

se o ten div – jenž divem nebude.

Jsem překvapena, jak mám rozumět –

Klam delší byl by hříchem. Vizte mne

u nohou svých! Chci se vám svěřiti.

Vstaň, vstaň! Co uslyším? Že Palaméd

k málo němým jest jak vy a já.

Čar žádný neodňal mu řeči moc,

já jediná jsem vinna této lži.

Vstaň, pravím ti a mluv bez hádanek.

Nuž poslechnu, chci vše vám vyznati...

já žila klidně v luzné samotě,

kde dámy z Blandaretu stojí hrad.

Háj kaštanový táhne od zámku

se podél řeky k skalám omšeným,

na jejichž chlumu klášter panenský

jak bílé hnízdo leží, zahrada

se vine kolem běloskvoucích zdí

jak velká z pestrých květů girlanda,

a v bílých rouších sestry velebné

po stupních vrytých v skálu vznáší se

v dol do kaple jak světlí andělé,

jež Jakub ve snu viděl kráčeti

po příčlích nebeského žebříku.

O velkonocích častovala tam

vždy dáma z Blandaretu chudinu,

a hody tyto krajem prosluly,

a mnoho hostů zavítalo vždy

do kláštera k dojemné slavnosti.

Nuž dále, mluv. Dvě leta to as,

co s dámou z Blandaretu jela jsem

zas velkonoce slavit... Nuž, co dál?

...A Palaméd tam přijel tenkrát též.

Já ponejprv na bílou sobotu

jej v chrámě viděla... Stál opodál

a hleděl na mne stále upřeně...

Já zlobila se, neboť, věřte mi,

že zrakem svým rušil mou modlitbu.

Já věřím ti. Den druhý po hodech,

při kterých sloužili jsme chudině,

háj čekal nás a luzné procházky.

Já tenkrát slyšela, jak s otcem mým

v obleku pastýře a pastýřky

po lesích bloudíte a po nivách;

ta myšlenka se tak mně líbila,

že pro sebe a pro své přítelky

jsem objednala oblek pastýřský.

Já šedé šaty měla, červenou

na hlavě karkuli; já slyšela,

že tak se strojíte. Já chtěla být

tak krásna jako vy – ó, odpusťte!

Ty úlisná! My hájem bloudily.

Vzduch teplý byl a vonný nadmíru,

a jakby hudbou zvonů nasycen,

a tráva byla plna bílých hvězd.

Pod starou olivou se třpytila

jak stříbro studánka. Já chtěla zřít

svůj nový oblek v jejím zrcadle,

však když jsem k jasné vodě nahnula

svou tvář, tu vykřikla jsem leknutím –

vždyť Palaméd z ní na mne hleděl zas’.

Stál opřen o kmen staré olivy,

na biretu korunu z pavích per,

již jemu, trubaduru slavnému,

sbor krásných dam byl za odměnu dal,

a v ruce loutnu stříbrostrunnou měl.

Já chtěla prchat, on však chopil mne

za ruku, chýlil k tváři mé svůj ret...

chtěl políbiti mne... Já útěkem

to zamezila... Zasluhuje trest

ten smělec odvážný! To prominout

mu nelze... Ne, tak když svého krále

dceru ctí, že... Ó, musím vysvětlit,

to smělost nebyla tak veliká,

jak se vám zdá, ne, on byl v právu svém,

neb dáma z Blandaretu zavedla

ten zvyk, že všichni, kteří v neděli

se velkonoční někde potkali,

se pozdravili míru polibkem....

To nevěděl ostatně, královskou

že dcerou jsem, vždyť pouze věděla

to dáma z Blandaretu. Arci, pak

věc jinak vypadá; však řekni mi,

když k němu právo měl, proč odepřít

mu pozdrav míru proti stanovám?

Já zlobila se, že mou modlitbu

byl rušil v bílou sobotu, a pak...

A pak? Že v noci o něm snila jsem,

o něm a jeho paví koruně!

I do tvých snů se vetřít odvážil?

Nu, vidíš, že jen přece smělcem jest.

Ba, bohužel! Však slyšte mne jen dál.

Když k večeru jsme jeli na hrad zpět,

tu Palaméd a jiní rytíři

nás provázeli. On jel vedle mne,

a jeho hlas mi stále v sluchu zněl.

Co mluvil, nevím, mně však zdálo se,

že kaštanový háj a luny svit

se podobaly krásné pohádce.

já nevím, jak se stalo, zůstali

jsme pozadu na cestě uzounké...

On tázal se, proč nenávidím jej,

děl mi, že cítí se jak vyhoštěn

by z luna věrných byl, když v svatý den

mu odepřen byl míru polibek...

On přísahal při rytířské své cti,

že za ten polibek chce vykonat

vše, co mu uložím, a jeho hlas

se chvěl, a slza v očích blýskala

se mu, a oči moje zvlhly též,

a srdce chvělo se – já dala mu

ten polibek, o nějž tak prosil mne...

Byl boží hod, já podrobila se

jen dámy z Blandaretu zákonům.

Ó dívko pokrytecká, zchytralá!

Vy káráte mne? Jak jsem nešťasťná.

Jak nenávidím toho rytíře!

Tak zdá se mi. Však povídej jen dál.

Když políbil mne, rychle zmizela

ta soustrast, již jsem k němu cítila,

a stará zloba zchvátila mne zas’.

„Vy přísahal jste,“ zvolala jsem teď,

„že vykonáte, co vám uložím?

já kážu vám, byste se němým stal,

by nikdy chvějící se hlas

váš jinou dívku k činu nesvábil,

jejž z duše lituju!“ On poklonil

se mlčky přede mnou a odešel...

Teď znáte čar, jenž rety váže mu!

Toť přepodivná věru pohádka,

a řekni mi, jak se as skončit má?

Já před rytíře vstoupím, poprosím,

by odpustil mi co jsem spáchala...

Mně věru líto jest, já myslila,

že do opravdy slib ten nebéře.

Tak vyhojím jej z jeho němoty

a za odměnu pak si vyžádám

od krále, aby nezasnoubil mne

s burgundským knížetem... Toť smělá hra!

Bez vaší pomoci bych váhala.

Já ale vím, že vaše dobrota

se vaší kráse jistě vyrovná...

Ó pochlebnice! Jsi však jista též,

že Palaméd tvé přání vyplní?

Což kdyby tvrdost tvoji ztrestat chtěl

a němým zůstal? Jak, vy myslíte,

že chladně by mne vydal jinému?

Proč ne? Ó, bože, vy mne lekáte!

O, věru, pak... Nuž pak? Já slyším hluk!

Ty miluješ jej?

ó, naopak...

Teď slyším také hluk.

To král se blíží, vejdi rychle v dům.

Ať zbožné sestry v zlaté závoje

a temné pláště dobře halí tě.

Zde prsten můj, by rozkaz plnily.

Já v pravý čas tě opět zavolám.

Ty miluješ jej, dívko ubohá.

Jak mladé ptáče v kleci srdce tvé

ti v ňadrách skáče, v strachu plaší se

před vlastním stínem! Buď však pokojná,

bílá holubice! Třeba by

kol archy divé vody bouřily,

přec zelenou nalezneš ratolest!

Já všudy hledám vás. Já chvěju se,

ó, slyšte, co se stalo... Jeli jsme

juž v ohradu, kde slavný karuzel

se odbývá, já čekal na vás jen,

bych znamení dal, aby listina

se přečítala, jejíž obsah znám

vám jest. Tu pojednou se vyskytla

před koněm mým, jenž zděšen vzpřímil se,

shrbená žena, smědá cigánka,

a ruka její třímá pergamen,

jejž podá mně, očima blýskajíc,

a temná slova mručíc před sebe.

Hned na to zmizela, a slyšte teď,

co divného ten hlásá pergamen.

„Než východ jako purpurový květ

otevře kalich svůj, v němž slunce plá

jak rosy krůpěj, zlatá, ohromná,

já Palaméda, tvého rytíře,

ti uzdravím a získám odměnu.“

Co činit mám? Já přece nemohu

do rukou čarodějné cigánky

vydati Palaméda, kterého

jak syna svého vroucně miluji?

Já sama mluvila zde s lékařem,

jenž Palaméda hojit slibuje,

ta cigánka mu byla poslem jen.

Zjev nezvyklý ten cizí lékař jest,

nuž vězte, že to dívka spanilá

jak zora v máji, přišla z daleka

a věřím v její velkou čaromoc,

Ó rcete, rytíři, zda svěříte

se rukoum, jimž vás odporučuji?

Ó vstaňte, rytíři; ten slavný den

se skončí slavněji než započal.

Vím, ještě dnes že zdravý budete.

Jak malá vaše víra, příteli,

Já lékaři hleděla hluboko

do snivých zraků, duši andělskou

jsem zřela na dně jich, a každý div

jest možný duchu, nese-li jej vzlet

do nebe orlem nebo skřivánkem.

Tvá duše, ženo, jako světlý ráj,

v němž květy září svaté naděje.

Když tebe slyším, vrací víra se

v mou truchlou mysl, a jak paprslek

z mhy duhu kouzlí mnohobarevnou,

tak slovo tvoje volá představy

vždy plné jasu před můj smutný zrak!

Vy příliš chválíte mne, pane můj,

kéž takovou bych vskutku byla, jak

vy vidíte mne!... Avšak lékař náš,

mně zdá se, ozývá se klepáním.

Ó bože, já se třesu. Odvaha

má prchá jako bystrokřídlý pták.

Co šeptá vám, má paní, tajemně?

Hlas její nikdo nesmí slyšet z vás,

chce o samotě zůstat s rytířem.

Zář měsíce jí nutnou potřebou

ku léčení, a měsíc vychází

teď právě nad loukou a jeho lesk

hrá stříbrem temnomodrým blankytem.

Chce chvějící se jeho paprslek

na ret rytíře svádět koruntem,

jenž, čarovný, jí hoří v prstenu.

Nuž pojďte! Uchylme se v skvělý stan,

jejž z drahých tkanin panny velebné

nám postavily v stín květoucích líp.

Buď, dívko, tobě zdar! Bůh s tebou buď,

ať přispějou ti jeho andělé!

Ubohé dítě, jest jak zničena!

Chci zůstat zde, snad bude pomoc má

jí zapotřebí. Nuž, kdy začne přec?

Zde vizte, rytíři! Ó zanechte

té přetvářky! Vždyť beze svědků jsme.

Nebuďte němým dél, já propouštím

vás ze slibu. Jste volný. Mluvte přec!

Ó netrapte mne dél! Zasloužím trest,

však pykala jsem trpce tvrdost svou

po celý čas v své truchlé samotě.

Proč o sobě nedal jste slyšeti?

Já čekala vás. Ó, vy mlčíte?

Chci před vámi se pokořiti v prach,

když žádáte, bych odprosila vás –

Ó, Blanko, zadržte! Jsem překonán!

Zde na kolenou ležím před vámi,

a první slovo, které ze rtů mi

zas’ znovu plyne, buď o lásce mé.

Ó dívko, jejíž hvězdná bělostnost

mou duši září plní, jejíž zrak

se rozkvětlým podobá violkám –

Ó zadržte! Já věru myslila,

že vysech’ výmluvnosti vaší zdroj

za dlouhý čas té vaší němoty.

Když zima mine, skřivan s jásotem

se vrhá v nebes tůň. Jest písně byt

jak lásky v duši, nikdy nevnikne

tam burácení vichřic severních.

Nuž, Palaméde, vy jste vyhojen!

Teď král mi dlužen dáti odměnu.

Ó slovo nehodné tak krásných úst!

Já myslil, že jste proto přišla sem,

že činu svého litovala jste,

já bláhový juž doufat začínal,

že hrdé vaše srdce pohnuto,

že oči vaše snad se naplní

tím snivým leskem, slzou třpytivou,

jak tenkrát v lese sladce šumícím,

vás ale, vidím, přived’ bídný zisk!

Mráz jímá duši mou a němota

zas těžce na mne padá železná.

Vy křivdíte mi krutě, rytíři.

To není zisk, to jest jen zoufalost,

jež opět k vašim nohoum vrhá mne!

Já nevstanu, až slavně slíbíte,

že vyslyšíte vřelou prosbu mou.

Mám vejít v sňatek, jenž mne usmrtí,

a jeho zrušení jest odměna,

již žádat chci! Ve vaší ruce jest

mé spasení! Zas naděj vrací se.

Vy mlčíte? Vy klidně strpíte,

by jako kořist svou mne odvedl

princ burgundský? Vy srdce nemáte!

Princ burgundský? Můj bože, pak jste vy –

Jsem Blanka, dcera krále Renéa.

Pak vzdej se, srdce, blahé naděje!

Květ lásky zlomen, v prachu rozkrušen,

svět pustý jest a nebe beze hvězd!

Ó Palaméde, buďte mužem přec!

Kde, slabá dívka, sílu bráti mám,

když vy klesáte? Srdce puká mi –

Můj bože, co to mluvím, nešťastná!

Ó díky za to slovo, princezno.

Vy k mému bolu nejste lhostejná?

Ó uvidíte, budu hrdinou!

Chci dokrvácet v temném úkrytu

jak jelen v lese, šípem raněný;

juž nikdy nevkročím vám do cesty,

by mého utrpení černý stín

na světlou dráhu žití vašeho

ni na okamžik nepad’... Rcete mi

však ještě, než se vzdálím na věky,

že nebyl klam to, lichý, marný sen,

co tenkrát v lese jsem se domníval

ve zraku vašem čísti unylém!

Ó princezno, pro boha, řekněte,

že kdybych nebyl prostým rytířem,

neb kdyby vy jste kněžnou nebyla,

že violové zraky v milosti

by na mne zářily, že bělostné

to čelo, s něhož slunných vlasů proud

se vonný lije, by se schýlilo

k věrnému srdci, které v hrudi zde

k vám láskou mře!... Ó běda! Mlčíte?

Vy zapomínáte... Má povinnost...

Ó slovo chladné jako mráz a smrt!

A to je celá vaše odpověď?

Nuž, vykonám též svoji povinnost,

buď dík vám, že mi v paměť voláte,

co činit sluší mi. Chci vysvětlit

vše králi, jeho milosti, svou lež

chci vyznati a její příčinu,

nechť ztrestá těžce odvážnou mou hru.

Vy ale klidně v sňatek vejděte,

jste zrozena pro zlatý pýchy trůn!

Jak velká v očích světa budete,

bůh ale malé vaše srdce zná,

a hříchem jest mu ona lakomost,

jež tvrdě odepřela almužnu

vlahého oka srdci chorému!

Ó běda mně! Jsem navždy ztracena!

Zde nejrychlejší pomoc potřebí,

jen lstí lze vyrvat její vyznání.

Nuž, jak jsi pochodila, lékařko?

Princ burgundský mým bude manželem,

Juž v lásku nevěřím. On vydá mne

a moje tajemství, já příslovím

se stanu u lidí. Ó dítě mé,

o lásce nemluv. Štěstí veliké,

že jeho lásce jsi se bránila.

Mne právě došlo velké tajemství,

jest Palaméd tvým bratrem pokrevním.

Pak sesujte se, svatá nebesa,

a země pohlť mne! Tak velký hřích

se od počátku světa nespáchal,

neb každá krůpěj krve v těle mém

vře láskou k němu, každá myšlenka

jest modlitba, jejíž on idólem!

Co řekla’s, nešťastná? Že miluju

ho silou veškerou! Co slyšel jsem?

Bez Palaméda život můj jest poušť,

já zahynu jak v chmurné sierře

neblahá matka moje zhynula...

Však ona aspoň směla zpomínat

bez hříchu, který v žilách mrazí krev...

Ó noci, ukryj mne, ó odveďte

mne v klášter, abych v kobce podzemní

slzami jméno Palamédovo

si z paměti vymyla! Dívko, stůj!

Ty myslila’s, že zradit bych tě moh’?...

Já pykal slov svých, než jsem učinil

tři kroky odsud... Ty mne miluješ,

ať odsud odvedou mne k popravě,

co na tom záleží? Já ke rtům přec

jsem kalich nahnul blaha bez mezí!

On neví? Ticha buď! Byla to lest

a výmysl, on není bratrem tvým.

Já štěstím umírám. Ó, Blanko má,

já svými polibky tě vzkřísím zas’!

Má dcera zde? Onať tou lékařkou?

Pan rytíř mluví, avšak podivná

ta jeho řeč... A Blanka, zdá se mi,

že příliš naslouchá. Ó Bože můj!

Jsem věru překvapen a prohlížím

tu vaši lest. Kde studovala jste

tu přepodivnou svoji magii?

Zatkněte oba! Zráda patrná!

Jsme ztraceni! Ó běda! Ještě ne.

Král zlobí se, toť dobré znamení,

u něho na mrak rychle sleduje

zas zlatý slunce svit. Vy, paní má,

též vinna jste. Vy klidně hledíte

na smělé počínání milenců.

a nehrozíte mého hněvu se.

Jsem vinna, avšak viny velký díl

jest váš, můj pane. Jak to myslíte?

Dnes ráno, než jsme vyšli k slavnosti,

na stolku svém jsem našla pergamen

a vonnou z polních kvítků kytici.

Ten pergamen byl popsán známou mi

a drahou rukou, schovala jsem jej

na srdce své... A hle co napsal jste.

„Šel z rána pastýř v porosený les,

jenž jarním chmýřím ves se zelenal,

v němž květem pažit hvězdil se i vřes,

a potok kvítím šumné vlny hnal.

A sladké zvuky v sluch mu vnikaly,

a vystoup’ na strom, aby lépe zřel,

proč snivě tak a mile vrkali

ve hnízdě holubi, jež v lásce měl.

Když na večer pak rudě oheň plál,

a k pastýři se milá tulila,

tu bajka holubí, již v duši ssál,

mu z vlhkých očí snivě mluvila.“...

Tak napsal jste, Renée, příteli...

Já myslila, když posud mladé tak

to vaše srdce, schopné procítit

tu bajku holubí, ten sladký bol,

že snadně žal milenců pochopí,

a s slzou v očích jsem vám žehnala

za velikost tu vaši, která se

ve věcech, které malé zdají se,

vždy neskonale krásně zjevuje.

To přízrak jesti mysli vznešené.

Vždyť neodvrací slunce nesmírné

se od krůpěje rosy, promění

tu krůpěj raděj v třpytný drahokam,

by s mořem zápasila o krásu!

já myslila, že jednám v souhlasu

s mým básníkem – Zadržte, Johano!

Co ze mne činíte? Jak klokot jest

váš hlas! Mé oko zvlhlo, když jste čtla

ta prostá slova, která ruka má

na rychlo, bez umění napsala.

Když vlastní slova mne tak pohnula,

jak byl bych hluchým k zvukům andělským,

jež z krásné vaší duše linou se?

Jak dobrý jste! Jak blaží úsměv váš!

Ó, usmějte se na ty děti též.

Vy znáte, paní, moje záměry.

Princ burgundský – Si najde nevěstu!

Jest srdce vaší dcery podobné

těm rajským ptákům, o nichž bájí se,

že přiletují na posvátný Nil...

Když krutá ruka v klece vězní je,

pak zmírají... Ó, luzný, pyšný sne

o novém lesku slávy veliké,

mám pohřbít tě? Když zpráva došla vás,

že Neapol je ztracen, maloval

jste právě v dílně své, a zpráva ta

tak málo hnula vás, že nepřestal

jste ani chvíli dále pracovat.

Dnes méně moudrým nechcete snad být?

Ó, toho chraň mne bůh! Však proč ta lest –

Já přísahám, že vše vám vysvětlím,

že nebylo zde lsti, jak zdá se vám.

Pak svoluji! Proč nespěcháte sem

na srdce mé? Sejměte korunu!

Stín její plaší, buďte Renéem

bez masky Medusy! Já nejsem zlý –

Náš otče! Konečně. Vy vidíte,

že do vousu se slzy řinou mi,

ó nemyslete, že snad trpké jsou!

Ne, slzy, které pláče radostí

nad blahem jiných, jsou jak balsámy,

jež v Sábě kanou s palem vysokých!

Co znamená však kotlů víření,

co fanfáry? Vévoda burgundský!

Jest vítaný! Nuž spěchejme mu vstříc

a ohlašme mu štěstí rodinné!