BLASFEMIE.

Nesu vám růže. Ještě hoří

červnové slunce v jejich květech

sametnou krví západu.

Ah, nemluvte. Jste příliš slabá.

Dejte mi ruku, ať v ni přejde

ten letní rythmus krve mé.

A poslechněte: tam je radost

za záclonami spuštěnými

a slunce tančí na květech.

Zde máte chlad a teskné šero.

Ztlumeně zní sem písně z venku.

To ladí, viďte, k zpomínkám?

A vaše oči rozšířené

a vaše bledost příliš jemná

se ode dneška odvrací.

Byl jednou červen – Víte ještě?

Krev čísi kvetla rudým žárem.

A v duši touhy zpěv se třás’.

Sny naivně z očí vyhlédaly

a v slzách zpět se navracely –

eh, raděj nechme hloupostí!

A onu růži pružnou štíhlou

vám vsadím na hrob. Na památku.

Ach odpusťte, vy pláčete?

Nuž s Bohem, s Bohem.