Blasphemie

Dlouho to trvalo, než pravdy věčné

v prázdnotě sobecké jsem uviděl.

Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,

za sebe sama jsem se zastyděl.

Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,

jenž přejedl se plody poznání,

a konec konců jde mně přec jen k duhu

hněv boží a mé z ráje vyhnání.

Bych v lítosti si chléb svůj vydělával,

k tomu mne pán bůh nemoh’ přinutit.

Jak divadelních dojmů pestrý nával

působí denní život na můj cit.