BLATA

Jak jitro v lesích touha po tom teskném kraji ve mně dřímá,

potulné vánky mne navštěvují z Blat,

dlaň jejich rozmarná mou ve svou jímá,

Ó Blata, Blata, musím vzpomínat!

Za setkání naše, za mír srpnového rána

tisíckrát mi buďte požehnána.

Na Blatech je boží zahrada,

krása vzchází tam a zapadá.

Šťastná, mlčelivá záře

pozlacuje oči samotáře,

který, zbloudiv k nim, slast cítí útočiště.

Blata, kdy a jak as sejdeme se příště?

Půjde duben veselými kroky po mýtině,

petrklíče v klíně?

V zlatých světlech léto bude dštíti na trávu,

až se plaché břízy rozšumí mi k pozdravu?

V rudých skvrnách vřes se v lese uhostí,

jako by tam odpadaly lupeny mé radosti?

Aneb jeseň ze svých zlatých košů šperky nahází

do hájů a do mlází?

Blata, Blata, kdy se sejdeme –

pověz mi to, pověz, srdce mé!

Kdy uslyším mlčelivou hudbu stínů

na paloucích skrytých v lesů vonném klínu?

Nad studánkou kdy mi zazáří zas kapradí

a kdy vítr zlatou rukou pošetilou kadeř pohladí?

Blata, Blata, vysoko své srdce ponesu

nad ostrovy lilového vřesu do vsí, do lesů –

kolik přívětivých cest můj zláká krok –

kolik vesnic na mne zavolá a zdobných statků,

kolik štítů, tolik písně slok

nechal praděd vnuku na památku –

plny písňových jsou zpěvných slov

Klečaty, Mažice, Komárov.

Na Blatech je boží zahrada,

srdce roste tu a v písně zapadá.

Kdo k vám, jihočeská Blata, zbloudí,

toho vám už nikdo neodloudí –

ať jej stokrát strhne města veleproud,

musí vrátit se a k vám se přivinout,

– kdyby na míle až v dálce žil –

trhat chudé květy, do dlaní jež Bůh vám položil.

Neboť na dno duše hledět umíte, Ó Blata –

celé poklady, vím, máte na rozdání

pro šťastného, který sen si chrání,

s čistým srdcem od měst milenecky jenž k vám chvátá,

Blata, Blata,

láska má je s vámi!

Za srpnových nocí hovoříte se hvězdami,

vaše meze, příkopy a skromné trávy

prahlubinné, jihočeské ticho slaví,

cosi zbožně tesklivého vane

z oblohy rozusmívané –

na Blatech je boží zahrada,

v nevinná tam srdce mír se vekrádá.

Vaše zamyšlení, Blata, nezvlní ni vzdech,

ticho po vašich jde mezích s prstem na ústech,

proto snad tak rád, tak rád

k vám vrací se Jihočech,

proto tak rád

svou duši ztratí ve vaší duši,

protože ví, protože neomylně tuší

jeho hloubavý, pobožný duch,

že hovoří vámi k malému člověku

ten, který od věků

nad Čechy moudře a laskavě vlád' –

Chelčického mírný a slitovný Bůh...