BLATNO.

Jaj, to Blatno, na mou věru,

vede život panský,

hrom tam dává bez pozvání

koncert velikánský;

sám turecké bubny tluče

a větrové hrají ruče:

fagot, basu, brači –

stateční to hráči!

Na ráz voda odívá se

do přihnědlých šatů

a dýcháním vlní se jí

ňadra od záchvatu:

někdy však je vzhůru vrhá,

že bohaté perle strhá,

těch pak na pobřeží

jako rosy leží.

Ale víchor nepolení,

poskočí a hledá,

každou trávku pozobrací,

všecky perle zvedá,

rozpustile hvízdá cosi

v dlouhé uši u rákosí

tanče bez únavy –

skotačivec dravý.

Tu búrňáků volajících

řada tíhne dlouhá,

na první je místo nese

poděděná touha,

a když počne overtura

a takt bleskná sklepne búra,

že až voda syčí,

všecko: brávo! křičí.

O! na Blatně při koncertu

krásně je, až milo,

na sta písní tajuplných

v celek se tu slilo;

tu to víří, pláče, šustí

jako z fujar, harf a huslí

povždy v tužším spěchu,

že až hrůza slechu.

Eja! musím k hudbě oné,

tam se mi to páčí,

tam nalezne srdce moje

vše, co jenom ráčí;

víra s láskou už v něm tonou –

zasnoubím se s vodou onou;

chystej lože, Blatno,

tvůj jsem, nic už platno!