BLATOUCHU.

Mně dlouho bylo záhadou,

proč za tou naší zahradou

mě květ blatouchu láká?

Již vstává, ač sníh v úvalech,

ač cítit ještě mrazu dech

a řídkým zjev je ptáka.

Dí, sestřička že fialka

je větší mrazů nedbalka,

prý dávno v nebe hledí – –

Však, bratře můj, ta v zákoutí,

kde severák jí nermoutí,

kdes ukrčena sedí.

Tam teplý dech jí zahřívá,

i slunce lázeň zářivá,

i lístek s keře spadlý,

a kvítek růže voňavý,

jenž dýchal sladké pozdravy,

k ní padl v létě svadlý.

Ty v bahnech stojíš, ve vodách,

kde v noci závoj mlh se táh

tak studený, až k smrti.

Jak můžeš zlobě odolat –

jed, který cítíš vzduchem vlát,

tvé žití nerozdrtí?

Mně nutí k žití rozkoše,

jež tekou země po ploše

a vstupují mi v tělo,

a slunce paprsk zlatistý,

jenž padá na mé na listy

a celuje mě v čelo.

To, bratře, zváží severák,

jenž za to má, že je čtverák,

když dechne na tě mrazem,

když přepadne tě za nocí

a drsnou barbara mocí

tě tiskne v ledy na zem.

Což mrazy, jež tě přepadnou,

což sněhy, jež snad napadnou,

což zloby mně všech světů?

Já k slunci hledím do nebe,

je ssaji, hltám do sebe,

je piji v kalich květů.