BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE.

Jsem básníkem. V hodnostní žádné třídě,

v Akademii dosud nesedím.

Dnes písařím a zítra v skvělé bídě

jak cařihradský pes po soustě slídě

na důstojnost svých laurů nehledím.

Tož – básník... Žel... Povahou excentrický...

Tvář duše mé má mnohý chorý tah.

A definovali mne zkrátka vždycky:

náš nevystihlý, náš melancholický,

a šťastně dvojnásobný sebevrah.

Být básníkem... Snad práce v magistrátě?

Jen koště sem! Mně také chce se žít!

Ta práce marnou, k čertu, byla, klatě!

Redingot svůj, lakýrky vláčet v blátě

a pro shluk lidí na strážnici jít!

Přátelé moji váží si mne velmi...

Knížky mých veršů také koupili.

Však dál jít? „Škoda, nelze, bohužel mi...“

A s povzdechem níž narážejí helmy.

(Rekommandací by si škodili.)

Zálohu velkou dal kdys nakladatel.

I Maecenas si osoby mé všim.

Tak vyčerpal jsem trpělivost přátel...

Tak trochu právník.... trochu spisovatel...

Hrom do toho! Já nelíbím se jim!

Snad slední slovo život nehovořil.

Leč – půjde-li to nyní do tuha,

stál na rozích bych, verše své bych tvořil

a kolemjdoucím devotně se kořil

co elegantní pražský posluha.

Hořkost mých dnů, bolestných nocí plíseň

vsákla se v cihly mého příbytku.

Než – dosti již... Mým smích je můj i tíseň.

Nač nudit Vás. Chtěl dřív jsem, než svou píseň,

Vám zdvořile dát svoji visitku.