Blázen.

Já kdože jsem? – vy můžete se ptáti...?

což nevidíte –! nu, jsem přece král,

král mocný, převeliký, moji zlatí,

jenž slavně říši své vždy panoval –!

Eh, panoval, i vládne zdárně dosud. –

Jsem spokojený se svým národem,

u trůnu šťastný přeje mi vždy osud

a klidná je má poslušná vždy zem.

A! – jaký úsměv na tváři vám sedí...

já vidím – proč? – se tázat musím vás,

a ten tam, co tak divně na mě hledí...

– co vlastně chcete u mně tento čas –?

Vy kdo pak jste?... snad poddaní mí mladí,

a jaká žádost vás přivedla sem...?

tož mluvte, možná – vyhovíme rádi

a slavným potvrdíme nálezem.

Jak –! mlčíte a jen se usmíváte...!

proč – řekněte, či chcete v zlost mě štvát? –

však uhlídáte, těžce odpykáte,

neb ztrestám smělost vaši tisíckrát – –

Ty – ty!... co tady pláčeš, ženo mladá,

jíž bujný tváří život prokvetá...?

– ha! mlha z mozku již mi padá – padá –

o zmije, zmije – věčně prokletá...!