Blázen.

Zalehla ozvěna v tridentském dómu,

poslední kletba proti kacířům

byla juž dohřměla. Teď mohou domů

duchovní pastýři, teď bludařům

nezbývá juž než sklonit vzdorné hlavy,

a kardinálové v purpurné hávy

se halí s vědomím, že povinnosti

své skvěle dostáli. Juž práce dosti

a trudných myšlének, ať radost teď

zašumí křídloma! Ať mocně tryská

hluboký fontán čarné smíchu víly,

rty všechny ať se k číši její chýlí:

Ty, hlučný žerte, chorovody veď!

Sál světlý plál jak zlatý v bájích dům,

a každý sloup je pokryt květy, nízká

se zdála klenba mohutného stropu,

tak ověšena byla tkaninami,

jež baldachýny tvoří biskupům,

a koberci, pestrými girlandami.

Na zlatých mísách hejna pávů, dropů

přináší pážata a hluk a šum

zmahá se proudem tekoucího vína.

Dí prelát jeden, pýcha koncilu:

„Tak, bratři moji, plaší každou stopu

únavy naší veselý teď smích!

Zas obloha nad církvi zlatá, siná!

Když žehnal Hospodin našemu dílu,

čerpejme v zřídlech žertu novou sílu.

Já šaška našel: je to jistý mnich,

jakýsi Vilém Postel z Normandie.

Podivný člověk. Myslil jsem, že zmije

kacířství v duši jeho má svůj stan,

tak podivně to psaní jeho znělo,

jež poslal mi, tak peklem zavánělo!

Však když jsem uzřel muže blouznivého,

jehožto duše strávila mu tělo,

tu poznal jsem, jak dítě prost že han,

vždyť pozbyl ubožák rozumu svého.

Dřív slyšte list, pak uzříte i jeho.

„Jsemť prosté dítě krásné Normandie,

své sladké matky, která snivá dlí

u velikého moře v květném hávu

jablonných sadů svých... Ach blaze žije

v jejím se náručí, daleko davu,

při hudbě vln, jež nikdy neumdlí!

Vy pilíře jste církve, s pohrdáním

snad uslyšíte hlasu, který zní

jak ševel listu velkým větrů váním?

Jak mluviti má mnich, jenž tiše sní

a výmluvnosti nezná, aby slovo,

jež jemu v srdci vře, jak mocný vichor

Tridentem zadulo? By Kyklopovo

jak kladivo vám v duši zabušilo?

Ó věřte mi, i kdyby bájný ichor,

ne krev, v tom srdci byl, že cedilo

by rovně ichor pro to, co mu svato

a boží láskou v hloubí jeho vzňato!

Nuž slyšte, sloupy církve, prosbu mou,

v pokoře chýlím hlavu, vznáším ruce:

„Ó nehřměte v svět žádnou kletbu zlou!

Zaklínám Vás, při Krista svaté muce,

buď koncil archou, z které holubice

s haluzí míru v širý vyjde svět!

Tryskla duše z Boha, lilie dvojí květ:

Duchem je a něhou. Hlavou pouze

my Krista chápali. Jak dlouze, dlouze

on čekat musil, bychom srdcem také

pochopili jej! Rozum v křivolaké

nás svedl bludiště. Ó, spojujíce

velebu ducha s srdcem útrpným,

vy, církve sloupy, náruč otvírejte

a obejměte svět! Příkladem svým

uchvaťte jej! Nikdy víc ať „Raka“

juž bratru nedí brat! Potřete draka

prastaré záští! Požehnání sejte

v tu půdu, kterou kletby zbrázdily,

a na které my něhu vraždili!

Buď lidem mír! My v zbraních posud stáli.

Kněz lásku kaž! Buď pokoj mezi králi!“

Dočetl prelát, bouře smíchu hřměla

pod starou klenbou dutým rachotem;

když veselost posléze konce měla,

hlas biskupa se ozval s chrapotem:

„Přiveďte šaška, brzy uhlídáme,

zda bláznem je či smělým šejdířem;

ať pobaví nás, vždy pak v moci máme

jej katům vydat, je-li kacířem.“

Přivedli mnicha, bled a unylý

stál v stínu sloupu, z očí modrá zář

jak z hvězd mu vycházela. Divili

se církve knížata, panická tvář

ta pokorná že maskou mohla být

odvážné smělosti, jež měla skryt

v blouznivé jeho duši. Jeden děl:

„Pojď blíže, volně mluv a neměj strach.“

Vzhléd’ Vilém Postel, blíže popošel

ku křeslům biskupů a pravil tiše:

„Jsemť prost, jsemť nezkušen ve slova hrách,

rolníka syn já vyšel z chudé chýše,

já knihám žil jen, květům, tichým snům,

nezvyklý jsem zřít v oči knížatům –

však strachu neznám, strach je ďáblův syn,

sám ďáblem je a otcem nízkých vin.

Bůh světlo leje v duše, strach je stín,

jejž ďábel vrhá na zasetá lána.“

A mezi řečí vztýčil hlavu svou,

a nepokojný šum se nesl síní,

a biskup jeden děl: „Dbej, pod uzdou

by řeči tvoje byly; víš, že viní

tě mnohý z kacířství pro slova planá,

jež osmělil’s se poslat na koncil?“

Mnich udiveně hleděl před sebe,

však prelát, který jej byl přivedl,

na blízko k němu v křeslo usedl

a promluvil s líčenou vážností:

„Já vím, že vznešený tvé duše cíl,

rci, co máš na srdci, já za tebe

se přimluvil; s otcovskou něžností

svolili knížata tě vyslechnout.

Nuž mluv. Však dříve dovol otázku.

Je choulostiva, ale nedotknout

se jí jest nemožno. Je ve svazku

prý těsném s myšlenkami, které v tobě

jak oheň hárají. Ty znal jsi prý

v Benátkách kdysi jistou svatou pannu,

jakousi sestru Johannu, jež v hrobě

už léta nyní, ta v ráj překyprý

tě vedla obraznosti. Kojnou mannu

svých zvláštních snů prý jí jen děkuješ?“

Tlumený smích jak potok zahučel,

mnich zůstal kliden, snivým hlasem děl:

„Sestru Johannu v Benátkách já znal,

jsa zpovědník jejího kláštera.

Jí s duše Bůh i stopu hříchů sňal,

jestliže hřích k ní vůbec přistoupil!

Hled její světlý plašil ještěra,

jejž pokušením zovem, vykoupil

hvězdným svým paprskem přemnohou duši.

V ní Kristův duch kvet’ růží mystickou!

To snem nebylo mým; otcové, sluší,

bych řekl vám tu pravdu velikou:

z ní světlo ono boží svítilo,

jež jako slunce ozářit má svět

by zaplašilo smrt, by vylilo

své teplo na nás, kteří v bezdnu běd

toneme sobeckosti... Vše co snil

jsem v Normandii kdys, co šumem moře

mi v duši vnikalo, a co jsem mnil,

že vítr šepce skvetlým jabloním,

co v hvězdách na nebi, co v ranní zoře

jsem chvějným hádal srdcem, tušením

co dlouho bylo, zjistilo se mi

tam v Benátkách u sestry Johanny.

Domněnku odmítám, že slovy těmi

bych říci chtěl, že z úst já oné panny

své pravdy čerpal. Božská její ctnost,

vznešená pokora a láska k tvorům,

to byla celá její výmluvnost,

to hvězdnost dodávalo jejím zorům.

Svět o ní nevěděl, Bůh aureolu

však linul na skloněnou její hlavu.

Když jednou klečela u sester davu,

by tělo Páně přijímala z ruky

mé nehodné, tu náhle s klenby dolů

proud světla na ni pršel, sladké zvuky

zavířily jak vlny kolem ní,

koruna z paprsků nad její skrání

se vznášela, a závoj řeholní

plál duhově, jak rosa kmital ranní,

a bílý z lilií dóm se nad ní sklenul,

v něm zářila ta tichá holubice,

tak svatoslavně jako večernice –

jí hostii podat já tu opomenul...

Od oné doby toho srdce světlo

v mé duši září, ona žije ve mně.

Kéž její srdce též by v vaše vlétlo,

nebeské ptáče! Kéž by zpěvem svým

ty kletby přehlušilo, které temně

dnes dómem hřímaly! Ó vím to, vím,

že marně neprosím, že míru ráje

na zemi vzkvetou vaším úsilím,

že slza moje vroucí led roztaje,

jenž vaše duše posud uzavírá!“

Tak končil mnich, hlas jeho v tichu zmírá,

však v tichu, které věští blízkou bouřku.

jen prelát, jenž chtěl svého šaška míti,

odvrátil nebezpéč, an pojma roušku

líčené příchylnosti tázal se:

„A zemřela? Ať věčné světlo svítí

jí blažené! Jak slýchám, byla mláda,

as padesát?“ A na to zasmál se,

a všickni s ním, a každý žertem hádá

o deset let jí víc. Mnich tiše stál,

a kolem rtů mu sladký úsměv hrál.

„Já o tom nevím,“ pravil, „pouze vím,

že oči její zřely jak když nebe

bez zřítelnic svým modrem tajivým

zří na nás, ach, tak velice a sladce!

Mluvila beze slov, jak dumné moře,

na jehož břehu zapomínáš sebe.

Zda mladá byla? Duše lnula k ní,

jak sklamán žitím syn se tulí k matce.

Přec věčně mladý půvab linul z ní,

jak z bílých květů, jimiž vítr třese,

když z údolí se zvedá k slunné hoře,

kam kořist sladké jejich vůně nese.

Ona tím teplem byla, kterým zraje,

co dobrého Bůh v naši duši seje.“

Když domluvil, purpuronosná laje

zas chechtá se a hlasitě se směje,

a biskup jeden pozdvíhaje číši

tak zvolá: „Nyní, bratří, buďte tiši,

ať zvíme konečně, co velikého

tím teplem uzrálo. Teď srdce svého

nám tajné tužby zjev; mluv bez obalu,

a nedbej hany, aniž hledej chválu!“

A na to Postel hlasem, jenž se chvěl

ne bázní, ale tichou vroucností:

„Mně žádná nová pravda za úděl

od Boha dána není, v moudrosti

přesvatou knihu, v evangelium,

já nořil duši svou jak vy; můj um

bystrosti vaší nemá, prostým jsem,

a doufám, pokorným. Miluji Boha,

moře jeho, hvězdy, ptáky, jeho zem,

a pokaždé, když šlape moje noha

po temných prsou jejích mateřských,

tu prosím ji, by odpustila synu,

a toužím křídel míti andělských –

jest-li v tom zlo, Bůh odpusť mi tu vinu

Však nemyslím, vždyť země svoji něhu

za lásku mou mi v srdce vronila,

a polibkem, jenž v jabloni se sněhu

na jaře chvěl, když luna jasnila

břeh nekonečný, vysvětlila ona

do dna mi tajemství, jež v Pathmu Jan

v svou knihu napsal perem, které, tona

v bezedných slastech blíže rajských bran,

z azuru křídel ztratil archanděl...

A nyní to, co říci jsem vám chtěl,

o čem tam u moře mé srdce snilo,

když při luně jablonná každá sněť

se bíle hvězdila, když vzduchem znělo

cos jako tichý pláč, jak něhy vzdech,

to, o čem v nadšení má mysl bádá:

O Slovu mluví Jan, jak muže tělo

na sebe vzalo, aby spasen svět,

a blaho bylo v lidských osudech:

Nuž, Kristus žil – a přece lidstvo strádá!

Kdy vzejde tedy velký spásy den?

Kdy vyplní se dávný, zlatý sen

o sladkém štěstí v pozemském tom ráji,

jenž kolem nás? Kdy zmizíš, lidstva trude?

– Až Slovo ženou učiněno bude! –

Ó velká pravdo, rozptyl bludů šero,

jak tisíc sluncí po veškerém kraji

rozlévej luzný, prasvatý svůj jas!

Od prahu nebes spusť se mezi nás,

ty stkaná z duh a z étheru chiméro,

ach, ve tvém luně blaho lidstva dlí!

Ó slyšte mne! Ó, vroucněji, to věřte,

se duše moje k Bohu nemodlí,

než k vám teď volá! Slova moje beřte

tak, jak je mluvím ve vší pokoře:

Ó svalte se svých srdcí těžký kámen

chladného rozumu, který je dusí!

Ať něha vzedme se jak velké moře,

ať vyšlehne jak tisíc sopek plamen,

roztříští to staré záští v kusy!

Ó neklňte, ó hlaste něhu všude,

tak slovo ženou učiněno bude!

Jest, jak vám pravím, že má duše dvoje,

co zváti by se mohlo pohlavím:

jest rozumem a něhou. Oba spoje,

stane se člověk tvorem zářivým.

Jest rozum v duši živel otcovský

a úkol jeho v pravdě obrovský.

On světy poznává, on světy boří,

jak orel letí k slunci, v hvězdy noří

se jak labuť v tůň, sám světy plodí,

jest velký jak ten svět, jímž lidstvo vodí.

A přece vše, co mohutného strojí,

co vydobývá v nekonečném boji,

podléhá všecko věků věčné smrti,

ta díla jeho ničí, v rum je drtí!...

Máť azurnější peruť člověčství:

Mateřský živel v duši, Něhu svatou!

Ta, hrdinná jak samo mateřství,

jde smrti vstříc s náručí rozepjatou

a nad ní vítězí! Když rozum seje

sám smrti stín, když chladné sobectví

jak ledný vítr z něho v luhy věje,

tu dýchá něha teple, líbá, hřeje,

život až vznítí! Vím, ach, cestou sráznou

někdy že bloudí v svatém šílenství,

pak rozumně buď hvězdou, která skytne

tam sladké světlo, kroky kde jí váznou!

Rozume! Něho! V jedno slunce splyňte,

a paprsky své ve tmy naše liňte!...

Nuž, toť jsem říci chtěl... Ach, zdali svitne

sen mojí duše vaší moudrostí,

jak ptáka slabé křídlo někdy kmitne

nad velkých vod hluboké jasnosti?“

Tak končil Postel, a stál bled a tich,

a všickni mlčeli, neb byl je v sloupy

div obrátil nad jeho smělostí;

však brzy přervalo se mlčení

a mraky kvačily, a hrozby v nich

jak hromy duněly, a jak když kroupy

od hor se ženou s chmurnou divostí,

tak dutě rachotící hučení

se ozývalo síní. Nastal lomoz,

a výskání a smích: „Nám, Bože pomoz,“

hlas jeden zní, „jak podivná to fraška!“

Však druhý na to: „Vlečte k soudu šaška!

On drze posmívá se svaté víře!

To žádá krev! Hranice pro kacíře!

Svažte jej hned, a v žalář ať je vsazen!“

Však silný ryk ty hlasy přehluší

a brzy zní to hromem se všech stran:

„Ne, smějme se, onť blázen, pouhý blázen!

Co blabolí, sám, chuďas, netuší!“

A zase smích, hřmící jak vodopád

a divoký jak řev ohromných stád.

Tu Vilém Postel zbled’, skryl v dlaň své líce,

zlý posměch zněl mu v sluch jak zvuky hran,

měl v srdci mráz. Jak v bouři holubice

tak chvíli stál, pak vzhléd’, pozdvihl plaše

těžká slzami víčka: „Kroťte zlost,“

tak šepce v hluk, „buď klidná mysl vaše!

Já mluvit nedoved’. Jsemť příliš prost.

Já říci chtěl, že Boží království

k nám nepřišlo, že čekáme je posud,

že vámi vzejde nám, až rozseto

jen símě míru bude vaší rukou“ –

Řev odpovídá: „Nové bláznovství,

odveďte jej, ať konec vezme to!“

Tu vstane prelát, s přísnou tváří praví:

„Teď bez reptání vzdej se ve svůj osud!

Ty zahynouti měl bys těžkou mukou!

Svůj ortel slyš, odvážný, hrdý mnichu:

Hranici zasloužíš, jsi kacíř pravý,

však proto, že jsi smyslů zbaven, v tichu

buď trest ti vyměřen. Buď v žalář vsazen,

však v žalář klášterní, na celé žití.“

A Vilém Postel hlavu k prsům chýlí,

pak vztýčí ji a oči jeho svítí

jak luna nad vodou. „Jsem tedy blázen?“

snivým se hlasem ptá, pak drahnou chvíli

se dívá knížatům na hrdé tváře,

a velká slza démantové záře

mu teče po líci: „Jsemť blázen, blázen,“

dí konečně a chýlí se mu hlava.

„Já doufal, jimi svět že bude zmlazen!“

Pak dodá: „Prosím, v žalář ať jsem vsazen.

Vy pravdu máte, já jsem blázen, blázen.

Já podrobuji se a kloním šíji.

Za žalář v klášteře buď Bohu sláva!

Jedinou prosbu: Ať je v Normandii!“

Víc nemluvil, byl k smrti utrmácen.

Jen „Něha“, občas zašeptaly rety,

když voláno: „Zlý blázne, budiž kletý!“

A odvezli jej; sladká Normandie

jej v náruč přijala, tak byl jí vrácen.

A smuten nebyl. Věčné litanie

šumného moře vnikaly mu v celi,

a nebe viděl, které na něj zřelo,

a hvězdy zdravil mříží. Nebyl ztracen.

Sad pod oknem mu rost’, na jaře celý

byl pokryt vonným sněhem jablonným,

tam slavík zpíval, když se sině tmělo,

a Postel věděl, zem že cítí s ním,

ta dobrá matka! Cítil v srdci něhu,

a doufat nepřestal v poslední den,

že v dlouhém, nekonečném časů běhu

se vyplní života jeho sen:

že stane se to velké z mrtvých vstání

lidského srdce z hrobky rozumu,

že konec bude slz, hořkého lkání,

že sobectví zapadne do rumu

zřícené pýchy! Tak až do skonání

se kojil nadějí – ó sladký blude! –

„že Slovo ženou učiněno bude!“