Blázen.

Stín shlédl kdys, že jeho kroky střeh’,

a šerá nenávist se bouří vzňala,

hruď dmula se a zrak mu hněvem sálá

a hrůza nezměrná mu úží dech.

Pěst uzavřel a v divý dal se let,

štván větrem, strachem oči mhouří,

prach zvedá kol a prchá v jeho kouři

a v dáli uniká, jak byl by klet.

Však osud zlý! Když znaven přece pad’

a zrakem zděšeným zřel k zemi,

stín příšerný, jak věčnost němý

shléd’ s hrůzou u svých stop se rýsovat.

Jak dravec raněný svou bolest nes’

a touhou zuřivou jen zmíral,

o hroudy chlad se v křeči vzpíral

a v slinách krvavých lil duše děs.

Pěst sevřel víc a vášní svojí spit,

spit v hrudi bouřícím se hněvem,

syn zoufání vzkřik děsným řevem

a strašidelný stín svůj počal bít....