BLAŽENÉ ÚSMĚVY MRTVÝCH.

To o rodičích svých znají vždy děti

s vroucností mystickou vyprávěti,

jak s úsměvy blažených zřeli je mřít...

Jak uhasli v plamenech života svého

plahočivého a pozemského,

ráj věčný zřevše se otevřít...

A jako by ožili, zbaveni tíže

i zápasu, k hroudě jenž tělo víže,

kde rvali se s života nízkými běsy,

s dnů podloudnostmi a lstivými děsy,

když s blaženstvím věčným v mrtvé líci

tak polobdící, polospící

tu opouštěli navždy zem...

Jak očistným ohněm shořelo žití,

když jiné se počalo v neznámu dníti

nad všedností, hnusem a zlem...

Já, dítě, též sníval jsem:

Vždy vody jak šumí a větry jak dují

a oblaka prosvitem větví

sny odvěčné vypravují,

sny o ráji zeleném tiše, –

dnů vodopády že klesají s výše

a prachem svým blažené smáčejí,

již sproštěni těl svých kráčejí

po květech a světlech v rozhoupání,

a po trsech, které se pokorně sklání,

po hvězdných travinách zrosených luk...

A putujících duší shluk

blažených, stoupá k zenitu v klidu

v duhovém obestřený vidu,

sfér neslyšný zpěv

za sebou stopami světla vláčí

a zlatými vlnami proudy své stáčí

u světel nekonečný mír,

let tichý prostorem světlým víří,

a jejich kruhy se úží, kams míří

souhvězdím Labutí, Orlů a Lyr...