Blažení.

Jak truchlý dívky pláč zní hymna širých lesů,

že podzim dokonal a mizí jeho sled!

A v slunných pasekách juž modré květy vřesu

se svými motýly se loučí naposled!

Na křídlech vichřice jde stařec usměvavý,

z daleké půlnoci duch zimy šedivý –

všem stromům první mráz juž hvízdá kolem hlavy

a mha jak smetana se klade na nivy!

A sladko dřímají zaváté lány polí,

a sladko všady spí zakleté vísky v sníh.

Toť mrtví pod hrobem, jež více nezabolí

ni teskná vzpomínka, ni mrazný lidský smích!

Leč ti, jichž bytem jsou, ač světu odloučeni

– jsou přece šťastni dost pod vlídným krovem chat;

je stejně těší noc i chmurné světlo denní

a sladký vládne mír za prahem jejich vrat.

U krbu předků svých – tam dosti blaženými

se cítí v přání svém jich srdce dětinná,

a jaro pohádek jim zkvétá prostřed zimy

kdy s hor se valí bouř a sněžná lavina!