Blaženost lásky.

Z údolí plynoucí vznáší se vůně,

Rosa perlemi skropuje květ;

Mysl okřívá v poklidu lůně,

V šero když soumraku halí se svět. –

Sněním ač milým to duši napájí –

Lásce o krásnějším zdá se přec ráji!

Jarní ptactva když zbudí se píseň,

První když růže svou odhalí tvář,

Slavíkův klokot když lije v nás tíseň,

Stromovým luny když vkrádá se zář,

Pocitem sladkým tu srdce se vlní –

Vyšším přec láska blahem se plní!

Lásku jen láska zas oblaží zcela;

Z očí do očí vzájemný blesk

Vlítne a Milkova ranící střela

Probudí slzu a vyloudí stesk,

Ale v těch slzích jen láska se třpytí

A blaho dvou srdcí vzdechem se řítí!

Láska, co krásného v mysli se kryje,

Vše, co ku zblažení přináší zem,

V písně vdechá, ve věnce svije

A třesoucím lásce podává rtem,

A v darech jejích oplývají jemně

Vše vnady nebes, vše okrasy země!

Ni barev pestrost, ni vání zefýrů

Sladký ni zápach, jímž háj oplývá,

Nejeví blaženství plnou míru,

V lásce mladistvé jež spočívá.

Ona jak Cherubin nejčistší z nebe

Sobě jen za oběť přináší sebe!