Blaženost.

Nechť tě brachu! v pyšném letu

štěstí zlaté dohoní,

sláva jasně osloní:

já se směji všemu světu,

s milou Jelou samosedě

u besedě.

Kdyby za ni dával dosti

klénotů mi drahých král:

zdabych oně za ni stál? –

Nemá král té lahodnosti,

co já s Jelou, v trůnu lůně

na koruně.

Nebuď štěstím tobě toho,

kdo je slávou rohatý,

vysoký a bohatý,

kdo má sluh a jmění mnoho,

kdy sy zlíbí, divně kouká,

hřmí a brouká.

Cžasto v panském domě chodí

nevidomě po tobě,

v černé smutek podobě.

Cžasto tam se péče rodí,

co tě v nocy ze sna budí,

mele, trudí.

Což mně po tom? – zdaž jak růže

spanilého děvčete

pěkné líce nekvete? –

Med-li sladší dáti může,

nežli usty pěkná Jela,

libá včela? –

Co? kdy poví: Slave, tebe,

víc než sebe miluji,

věrnost tobě slibuji:

jdi a projdi zem y nebe,

mášli koho podobného

blaženého.