Blažený manžel otec.

Moudrý otec z jitra vstává,

Hospodinu díky vzdává,

vroucně slaví jeho moc;

Bůh dal jemu choť a dítě

smavé ihned na úsvitě,

zdravě přespat dal jim noc.

Poceloval poupě, růži,

jak je slušno, otci muži,

snídaníčko vlídně vzal;

s utěšenou v oku září,

spokojeně s blahou tváří

do své práce rád se bral.

Ó jak mu ten půlden míjí,

v dílně statně zdvíhá šíji,

v žilách proudí jará krev;

práci koná s mnohou pílí,

dodává mu stálé síly

modlitba a zvučný zpěv.

Zdravý pot mu neusychá,

ze rtů vane prosba tichá:

„Bože, choť i dítě chraň!

Před obrazem žena klečí,

Maria, ty nebezpečí

přímluvou svou od ní straň!“

Na svůj chutný oběd spěchá,

vždyť mu kyne blahá těcha –

milé dítě, dobrá choť.

„Ochránce náš, anděl Strážný,

konej ten svůj úřad vážný,

ve ctnosti nás všechny voď!“

Radost blaží denně sterá

katolíka do večera,

kdy se končí v dílně čas;

domácnost mu vezdy drahá,

daří se mu každá snaha,

chválí Boha zas a zas.

V lásce má své spolulidi,

žádnému z nich nezávidí,

čeho třeba, má vždy dost;

hrdým je vždy na řemeslo,

na rtech mívá zhusta heslo:

„Bůh a národ, víra, ctnost!“

Ani on sám svými slovy

dostatečně nevypoví,

čím jest jemu neděle;

ve chrámě a ve svém bytu

pln jsa milých, blahých citů,

žije stále vesele.

Nevymění stav svůj blahý

za nemoudré liché snahy

rozeštvaných druhů svých;

po hospodách noční hluky,

rozpustilých písní zvuky,

jemu na rtech budí smích.

Málo hodin práce denní,

dlouhé pitky, noční bdění –

kterak se to rýmuje?

Kdo chce obé v jedno spojit

a tak zemský ráj si strojit,

ten as pouze šprýmuje.

Není-li snad žádné shody

bez vřavy a bez hospody

vážnou cestou zákona?

Co chtí štváči bohopustí?

Má-li dříve denně růsti,

dělníkova úhona?