BLAŽENÝ ROZVRAT.

V peřestých vidmech skla

světlo si pohrává,

záře, jež vytryskla,

slábne, leč vzhoří

rozbita v duze své. Zázraky tvoří

duhový klam, zapřev hmotný svůj rod.

Z dřeva se řine ton.

Vytéká do prázdna,

vítězně zavládne,

uniknuv tíži.

Etherným vlněním světy se svíží,

nad hmotou sladce je vítězem zvuk.

Sevřena křišťálem,

leniva, nečinna

vůně je. V nestálém

povětří vzdme se,

v nesmírnou řídkost pak obsah svůj vnese.

Prostorů dutost jím naplněna.

Vodotrysk dospěje

ve vod svých rozbití,

páry a krůpěje

cílem jsou vzmachu.

Slova má vysvoboď, bože můj, z prachu,

nikdy kéž nestrnou v syrový klad.

Dříve než formy lad

zhustil má vzepření,

kéž mohu odolat

nástrahám země.

Nechť jako tušením ozvěny je mně

jistota myšlenky, vidoucí cíl.

V zápětí výtrysku

zmizte, mé zámysly,

tak jako do písku

vtištěné stopy.

V záchvěvích nehmotných potom se vzchopí

tajemství řeči mé, hvězdný jak prach.

Kéž bych byl částí tvou,

jiskrné padání!

Mlžným ať prachem zvou

všechen můj podíl,

nechť řeknou: stínů blud duch jeho zrodil...

Rozplyň se v tobě můj jiskrný pád!

Jen jako v podjaří

zatuším úrodu.

Naděje nezmaří

beztvárna kouzel.

Oproštěn od tíhy, které se vzpouzel,

duch můj se rozjaří, lehčí jak dým.

Vyvrátí kořeny.

V dobytý, přísný kraj

vydá se blažený.

Zřekne se lehce –

Co říci nedoved’, říci již nechce.

Zaklesne slovo své v odmlčení.