Blázinec.

Kdes v jedné zemi daleké

(v níž slunce vstává pozdě),

se zdvihá velký bílý dům

v hlubokém lesním hvozdě.

Na dva je díly rozdělen –

ba, zdá se býti klecí.

Však mimo tváří člověčích

tam jiných není věcí.

Díl horní vždy se tancem chví,

smích umlká v něm stěží,

na dolním ticho hřbitova

a tíha smutku leží.

Je blázinec to světový,

v němž lidstvo věky šílí:

tam jedni stále hodují

a druzí tiše kvílí.