BLÁZINEC.

Já udiven se často na svět dívám

a celé epos lidstva připadlo

mi jako pimprlové divadlo:

Tu humor lehtá mě – tu nudou zívám.

Ten stále taká jako kyvadlo:

„Čí chleba jím, tomu i zpívám“ –

ten zuby skřípe, když já hlavou kývám

a ve tvář metá mi své zrcadlo.

A v divém zmatku loutka loutku sápe,

sen o věčnosti jest jim zemí cizí;

když hvězdy mluví, loutka tupě chrápe.

Ó Mácho! Mácho! Bol tvůj nevymizí.

Ztrhané struny zvuk! Zborcená harfa zní.

Daleká cesta. Marné volání.