BLÁZNIVÝ RYTÍŘ

Hypochondrií trápen,

On bloudil noční tmou.

Oh, dolů, dolů moci

S blouznivou touhou svou...

l vešel v sál svých předků

A kráčel jeho tmou.

Šel mimo dlouhou řadu

Portrétů zčernalých,

S pathosem feudálním

K nim ruku v pozdrav zdvih’.

A tuto allokuci

Měl k řadě předků svých.

– Rytíři, plní pýchy,

Je slávou kryt Váš štít,

Za vámi jde má touha.

Neb vy jste znali žít.

Ať v zápas nebo v tanec,

Vždy uměli jste jít.

Já nejdu ani v zápas

A ani do tance.

Svět zapomíná na mne,

Smutného vyhnance.

Života žijí matné

Jen polonuance.

Dnes dědicem chci slávy

A vaší touhy být.

Meč připnu k svému boku

A zvednu bleskný štít.

Ať v zápas nebo v tanec,

V svět chci dnes zpurně jít.

A s nepřáteli všemi

Já svedu zápas zlý.

Až začnou nezkroceně

Řvát mého erbu lvi,

Tu přede mnou svět celý

Se v bázni pokoří.

Hypochondrií trápen,

Tak mluvil noční tmou.

On, dolů, dolů moci,

S blouznivou touhou svou.

Procházel sálem předků

A opíjel se tmou.

A přišel úsvit raní,

Jej v snění ještě stih’.

Sám, jako by byl mrtev,

Stál bledý teď a tich

V zamlklé společnosti

Třiceti předků svých.

A jak mu slunce pablesk

V tvář náhle zasvitne,

V zrcadle zhlédne mdlobné

A zvadlé rysy své.

V prořídlé sáhne vlasy

A takto zavzdychne:

Nic nezbylo z té slávy,

Jež bídně práchniví,

Než třicet mojich předků,

Erb dávno plesnivý,

Šest slabik dlouhé jméno

A rytíř bláznivý.

Jsou ještě rty, jež ohněm

Zaplanou na rtech tmou.

Jsou ženy jemné, bílé,

A muži krásní jsou.

Co platno však k nim jíti,

Když všichni cizí jsou.

I zavzdych’ prudce rytíř

A ruku k nebi vztáh’,

A proklel erb svůj pyšný,

Své živoření v tmách.

A proklel cit a duši

A rozpadl se v prach.