BLÁZNIVÝ STUDENT.
Byl tulákem, jak životem
jich na tisíce běhá,
jichž nikde úsměv nevítá
a nikde vlídná něha.
Šel životem jak Hálkův Kvoch,
šel vysílený, sešlý hoch
a kles' a zapad navždy.
Já znal jsem jej. Byl vždycky bos
a nekrytou měl hlavu
a mluvil řecky, latinsky
nám dětem pro zábavu
a klek' do prostřed cesty v ráz
a modlil se – a bál se nás,
nás dětí i těch velkých.
Před zámkem kdysi kočár stál
i s koní dvojím párem, –
já vidím jej, jak najednou
lez' čtyrmo pod kočárem;
a v tom jej sluha chytil v řež:
v té chvíli bujná čtverospřež
se poplašila bláznem...
Křik před zámkem byl, hluk a shon.
A on v té vřavě dětsky
se usmíval a žadonil
i latinsky i řecky,
před vrátným čelem na zem leh'
a v pláči prosil za nocleh
a líbal jeho nohy...
Já vzpomínám, mně tenkráte
hruď sevřela se mukou,
když viděl jsem, jak lidé ti
jej kopají a tlukou...
A zmizel, přišel, zmizel zas
a neviděn po dlouhý čas
se opět sešlý vrátil.
A zase klekal do prachu
a zase mluvil s námi
a studentům rád prohodil
z klassiků citát známý
a zachycený z dávných let.
Už všelijak to ovšem plet'
a očividně scházel.
„Už, lidičky, jdu naposled,“
tak děl a přišel znova
a stále zmatěněji v řeč
svou mísil cizí slova.
K nám na Vánoce přišel bos:
„Teď utekl jsem z Kosmonos, –
já nechci mezi blázny!“
A plakal, že ho líto všem.
Kdos boty snes' mu darem,
a on jak osyka se chvěl
v kabátku letním, starém
a plál tak divně jeho zrak
a vlas byl zcuchán všelijak,
on celý skřehlý mrazem.
A přece pod tím vysokým
a dosud bílým čelem
to kdysi jinak bývalo
a plachým, teskným želem
zrak nesvítil... Kdo může říc'.
Já znal jej tak a nevím víc
než z povídání lidí.
Prý býval kdys to pěkný hoch
a veselý, – nu kdo ví –
i hvězda lásky svítila
prý jemu, studentovi.
Prý z celé duše měl ji rád
a jak to bývá, tisíckrát
si přísahali lásku.
Prý byla jako obrázek
a jako z báje víla:
zrak hrdý, krásný, zářící,
skráň jako úběl bílá
a v oku zář a na rtu smích
a v záři oči blankytných
dřímala první láska.
Už vyhlédli si svatby den,
leč před tím divné zvěsty
se ozývaly tu i tam –
v rok šedesátý šestý
to bylo, vtrhla vojna sem
a ubohá ta naše zem
co vytrpěla v pláči!
Šlo českou zemí neštěstí –
to byla bědná chůze
a vůkol vražda, pláč a děs
a lid jen chvěl se v hrůze.
Kol rděl se krví český lán.
I rek náš tehdy povolán
byl do zbraně a strádal.
A potom jednou vrátil se...
Ó jak se vrátil domů!
Jak našel tu svou rodnou ves, –
div srdce nepuklo mu!
V šíleném pláči spatřil teď
rodného statku pustou zeď
a spáleniště v rumu.
A matka na smrt nemocná...
Ji sklála nemoc dravá
a v týdnu k ní si ulehla
otcova bílá hlava.
Po vojně bylo, jaký div!
a v celém kraji řádil tyf,
jak požínal by klasy.
A hoch tu zůstal v světě sám.
Zda možná žíti znova?
Šel ke své milé, k nevěstě...
Leč neměla proň slova,
ni úsměvu. Jen v tváři led, –
a tak ji viděl naposled,
jak mráz, tak chladnou, cizí.
Co po žebráku bylo jí!
A on jen tisknul čelo,
cos v jeho hlavě kvílivě
jak bouře zahučelo,
kol byla tma a večer byl
a on se šílen v skráně bil
a smál se a zas plakal...
Tak stal se tím, čím lidem byl.
Vždy mihnul se jen krátce
a plaše tak a bázlivě,
vždy bez chleba i práce
i přístřeší, – děr plný šat,
a kde se mih', tam odevšad
jen křik zněl „student-blázen!“
Byl tulákem, jak životem
jich na tisíce běhá,
jichž nikde úsměv nevítá
a nikde vlídná něha.
Šel životem jak Hálkův Kvoch,
šel vysílený, sešlý hoch
a kles' a zapad navždy.
Tak po letech – Ó po letech,
jak lehko se to řekne! –
kdes našli jej, – spal polonah
v té zimní noci pěkné.
Zavátý sněhem spal tu on –
a na krku měl medaillon
s kadeří zlatých vlasů.
A byl v tom malý obrázek:
to bylo jako víla,
zrak hrdý, krásný, zářící,
skráň jako úběl bílá
a v oku zář a na rtu smích
a v záři očí blankytných
dřímala první láska...
A byla noc tak hluboká,
noc zimní, plná kouzla, –
kdes v dáli měsíc zapadal
a tváří slza sklouzla
a pohasla... Kol ostrý mráz, –
svit hvězd se krajem bílým třás'
a měsíc v dáli zašel.