BLÁZNŮM.

Vás nešťastnými zovou. Vypravují,

že bolesť hrozná shasla světlo žití

pod vaším čelem, že tam jako v sluji

hvězd záře bludná jeden klam jen svítí.

Ty Kroesem býti chtěl jsi, žebrák bídný,

teď papírky tu sbíráš podle stěny

tak den co den a měsíce a týdny,

a díš: Zde milion, vem, nemá pro mě ceny!

Ty ztratila jsi dítě, chudá matko,

to jediný květ na holém byl trsu,

ó ne, ty máš je, zas je líbáš sladko,

svůj polštář tisknouc k uvadlému prsu.

A ty, ó, dívko s rozpuštěným vlasem,

když zahradou jdeš, po kaštanů listě

kde slunce hrá a ptačím zní to hlasem,

díš s úsměvem: Přijď, čekám tedy jistě!

I ty, jenž písní nebo duhou štětce

jsi urvati chtěl vavřín pro svou hlavu,

se usmíváš, a vím, že z dáli přece

teď slyšíš zníti křik a potlesk davů.

Vás nešťastnými zovou. A vy máte

vše, po čem ve snách prahli jste a muce,

my druzí – šťastni! – zříme hvězdy zlaté

a malomocně vzpínáme k nim ruce!