BLEDNOUCÍ SELANKY.

V záři slunka nad západem vyhřívá se ulice...

Domky, dávna pamětníci, u cesty se krčíce

zřely rod můj vyrůstati ze zdravého kořene,

zřely dědů přísné tváře, šíje věkem shrbené.

Stávaly tu kdysi řadou šelestivé topoly,

přes štíty a lomenice shlížejíce do polí.

Stály jako věrní strážci v bohatýrské pýše,

a jen občas jak by heslo druhu druh šept' tiše.

Když pak večer měštěnínům klížily se zraky,

šedá garda topolová podřimla si taky.

Ze široka jako by se o souseda opíral,

rodný dům mi v uvítanou vlídně zakýval.

Však co vidím? – Pro Bůh! – Snad jsem naposled

jako Brouček nezbloudil zpět o půl kopy let?

Propad' se dům přestavený, kupecký pryč krám,

stará vrata, stará okna blažen poznávám.

A mně sšedlé vlasy rázem ztemněly,

jako by mne v čarodějném mlýně přemleli.

Krev zas žilami se křepce prohání,

omlád' jsem jak doktor Faust vždy v prvním jednání.

V ticho ulice jen vozy zarachotí...

Před našema sedí Azor, čenich se mu potí.

Dědoušek jde z lesa, v bledé modři očí

jak by hořké studánky měl jiskry ztajeny,

sukovici v ruce, burnus, klobouk zelený.

Babička hned s večeří se kolem děda točí.

Pojed', popil. V peci praští tvrdá polena, –

hajdy, s bratrem oblehneme dědu kolena.

Na klíně mu oba krčíme se stuleni –

jenom, Bože, kdyby nechal toho kouření!

Takhle začne povídání překrásné –

v prostřed slova ve fajce mu vyhasne.

Potom křeše, protahuje, profukuje trysku,

to to trvá, než se zase kouř vyvalí z pysků!

Vzpomínek se probíraje vonným herbářem,

vykládá děd, jak se v Polné učil mydlářem.

Jak se potom na zkušenou vydal na cestu,

kdež mu chtěli v Hodoníně vnutit nevěstu,

ale dědouš bál se prý tam tuze zimnice –

(Němky Katy Wachsmund asi bál se nejvíce!)

Z milostného turnaje tož utek' zbaběle.

Ale doma rychle změklo srdce z ocele:

s Marjánkou se záhy vzali bez intrik a boje, –

potom chutě mýdlo vařil, máčel svíčky z loje.

Když čas přišel konstituce, gardy oblek' kroj,

na komando cvičili se bodří mistři v boj,

čacky každé odpoledne v Michovy les táhli,

odkud jako rajská hudba do znoje a trudu

ozvalo se z černa lesa narážení sudu.

Na huštiny udeřili, šturm byl tuze náhlý,

neboť kdo se v šturmu zpozdil, pykal za chvíli,

když naň ani čtyři horké párky nezbyly!

Proti našim žlutý Procházkův je dům,

kožešnický se tam provozuje um.

Tam babička naše dobrá, ke každé jež trampotě

medicinu vždycky najde, po kuchyňské lopotě

chodí se mnou na besedu k družce dávné mladosti,

panímámě Matějčkové, dobračce též od kosti.

V scvrklých prstech stařen suše chřestí dráty,

svadlým hlasem vzpomíná se na děti a na pantáty,

jak když vítr v suchém listí šelestí.

Pokličky se nadzvedají z hrnků dávných bolestí.

Jak děti mřely, jak muž byl časem zlostný –

ale už nebolí starých křivd ostny...

Jak bylo doma za svobodna „na Bilisku“,

jak maminka se oháněla hřeblem při ohnisku...

„A všecko uteklo, jak když rukou mávne –

a dnes všecko horší!“ „Ani starodávné

písničky už nezpívají při mši svaté...“

„A ty nové? V notě – páté přes deváté!“

Pak se karta obrátí a místní noviny

objeví se v rozhovoru i klep nevinný.

Kdo psal z Ameriky, v lutrii kdo sází,

vdávat že se bude přece Tolmocova Stázi,

a jak Křivánkovou děti chudě pochovaly –

vždyť jí ani „Regemcui“ knězi nezpívali!

„To ti říkám, Matějčková, umru-li já spíš,

ať našemu pantátovi rovno vyložíš,

ač jsem v celém živobytí pejchy neměla,

přece funus jak se patří, ať mně udělá!

Ať jdou cechy s postavníky, muzika ať hrá,

na rakvi ať tkalcovský se pokrov prostírá

na památku, že jsem byla taky „od stavu“,

nebožtíku tatínkovi buď to v oslavu.

U domu ať s valdhornami zahrají mi písničku, –

při tom báby mají slzy na samém hned krajíčku.

Dubovou chci rakev, vysmolenou, ať mám sucho k spánku,

šaty hedvábné mi dají, jak se sluší na měšťanku.

Zvážnělá tvář za chvilku však v úsměv rozkvetla,

jak vzpomněla, v „Kukátku“ dnes co si přečetla.

„Tendle Kosmák! To je hlava, dejž mu Pánbůh zdraví!“

uznale vždy na konec obě blahoslaví.

Ticho... Zdřimly stařenky... V hodinách jen tiky tak,

život letí... divý pták, divý pták...

Vozy venku zahrčely jak za lesy hrom.

Babička se zvedla: „Dobrou noc, už, holka drahá, musím dom.

Josef přijde z honu, boty rozbrouhaný a ukrutnej hlad,

mladá si šla k matce, tak mu sama musím jít milistrovat.“

K bílým domkům jak k holoubkům holubice

chalupa se nízká tulí, hledíc štítem do ulice.

Zde žil děd můj po mamince, neznal jsem ho ani,

ale v žilách cítím jeho krve pulsování.

Oral, vláčil, rozsel, tkalčil,

ani chvilku nezahálčil.

Život těžkým kladivem ho koval,

on však v duši tajný plamen tklivě opatroval.

Do Žďáru i do Bystřice přímrazky i blátem

na jarmaky pilně chodil, neplýtvaje zlatem,

za to hnedle od mladosti vzal si do zvyku,

pokaždé že nesl z trhu novou kroniku.

A když potom člunkem házel, přes podnožky skákal,

duhový pták fantasie v kouzla svá ho lákal.

V nízkou jizbu – z kuchyně tam zelná vůně vála –

s komonstvem svým vzácná panstva často zavítala,

Štilfríd, Bruncvík, Rožmberk zde rytířsky si vedli.

Papírové jejich zjevy podstatně však zbledly,

Tyl když přijel se svým světem zbájeným i pravým,

se Švandou i Jiříkovým losem dojímavým.

Potom „Kšaftem“ ozvalo se z Cerekve sem klekání

a též zvonek, „Jan za chrta dán“ co vyzvání.

Až konečně v „Babiččině“ nesmrtelné slávě

poznal děd, jak česká krev se rozproudila zdravě.

Dojat patřím na domeček, kde při olejovém blikátku

děd můj vídal krásnější svět v poesie zrcádku.

Domek čerstvě obílený lesklých oken dvojicí

směje se jak vyšňořená, maloměstská koketka,

jak by vědom svého ladu pyšně měří ulici.

Z prahu síně klenuté mne vítá strýček Plachetka:

„Ajta, studiosus astrologus, salve, salve, domine!“

A z kuchyně tetka zpívá: „Toť jsou hosti, jemine!“

V libou vůni kuchyňskou však jako pytel s ďasy

kozlovice z veřtatu se dotěravě hlásí.

Jizba vlídná. Stěny zdobí starodávné obrazy,

břečtan kolem smavých okem, květované záclony.

Šprýmovou řeč špikuje strýc latinskými výrazy,

pro vybraná slova skáče v poesie záhony.

Je to mudrc. V prázdných chvílích, které zbyly jircháři,

čítal ze knih v kůži vepří po bratrovi faráři.

Kytaru sňal, zadrnkotal a již píseň začíná:

Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína...

Však už teta uzardělá ubrus nese sněhobílý,

na stole hned květované hrnečky se vyrojily,

mísa koláčů a káva jak o Božím hodě.

„Ach, tetičko, tuhle kávu studenti mít v Brodě!

Z čeho nám tam báby vaří šedou kávy podobu,

tajemstvím je, kvartýrské jež berou s sebou do hrobu.“

Při loučení dvourenčák mi tajně strýc v dlaň vtisk',

věru často jsem tam chodil pro ten mrzký zisk.

Strýc vždy vlídně: „Přijď zas brzy, care amice!“

A z kuchyně tetka zpívá: „Pozdrav mamince.“

K Fidrýškovi na okamžik zaskočím si ještě taky,

bude těsto zadělávat na perník a na panáky.

Voříšek mne vztekle vítá, jak jdu do dveří.

V dílny zášeří

stojí Fricek dýchavičný, v umudlané zástěře,

na bradě má ještě zbytky od včerejší večeře.

Kloubnatými palci tlačí těsto v staré formy dubové,

k tomu – slyšte, bohové ! –

tvoře srdce perniková s hodinkami pro děti

deklamuje Vrchlického „Satanellu“ z paměti.

Potom z mandlí robí sladká pro poutnice vnadidla,

„Duch a svět“ a „Perspektivy“ těžkou vůní kadidla

opájí ho při tom zřejmě,

na každém si chutná rejmě,

anděle zří ctné i padlé, Venus v krásy nádheře –

v zanícení spíná ruce na své modré zástěře.

Když on zmlk', já spěšně vyndal notýsek jsem svůj,

a teď – otče olympický, Fricka polituj!

Vytrvale čtu své jamby, drkotavé daktyly,

jež tak na ta perníková srdce by se hodily!

Přítel vyslech' trpělivě, co já veršem snoval,

a mne ještě trestuhodně ve zlém utvrzoval.

Shovívavě rozepjetí chabých křídel měřil,

v novou hvězdu na Parnasse skálopevně věřil.

Když pak „Niva“ Roháčkova moje verše přinesla,

hned by mne byl uvelebil nesmrtelných do křesla!

Klenutá ty pernikářská dílno zšeřená,

jak jsme z tebe lačně k slunci rozpínali ramena!

Z větrných těch zámků, vidin luzných,

co nám zbylo po bouřích a ztroskotáních různých!?

Já byl šťastnější, neb cestou s ženou vyvolenou

aspoň z daleka jsem uzřel zemi zaslíbenou...

Leč ty, milý kamaráde, když opadl mládí květ,

osaměls a hořkým vtipem soudils maloměstský svět.

Před jarmakem mikulášským světce robils vousaté,

v perníková srdce lepil dívčí tváře okaté,

vytrvale jako vrána v kolébavé postýlky

kladls děti boubelaté, křehké z cukru andílky.

Při řemesle vlas ti řidnul, jarmarků a poutí vděk

jediným byl potěšením a přítelem Ječmínek.

S těžkým ponorem kdyžs v noci do přístavu vesloval,

s měsíčkem jsi o marnosti světské diškuríroval.

Za to v létě vstávals časně, jak zapěli kohouti,

pečliv, abys záhy zboží vyložit moh' na pouti.

Až jsi posléz v trpitele šarlatu

na pout vyšel, z které není návratu...