BLEDÝ CHODEC.

Bledý ty chodče, jemuž sen

ve smutném zraku žhne,

kterak že sílu máš den co den

vracet se v obydlí své?

Den jako den a po roce rok

v teskném svém pokoji bdít,

odkud ti ženský nejde vstříc krok,

ni krbu nezáří svit?

Vracím se s kletbou, jako bych byl

všech lidí nejnešťastnější.

Samota-Kočka sedne mi v týl,

předouc mne ukonejší;

a byť z pod drápků tryskla má krev,

začíná v lampě světlem to kvésti:

nejsem už sám, kol sterý je zjev,

v žilách mi proudí rytmus a zpěv,

umělce žiji bolestné štěstí.