BLESK.

Já po tobě jsem sah',

jak po vonícím květu,

jejž v zářných náladách

bohové dali světu,

a hlas tvůj vstříc mi zněl

a tiché: „vezmi“ – děl,

„vždyť pro tebe květ je tu“.

Noc jarní voněla

a sladce opíjela,

když mdlá a zardělá

jsi v loktech mých se chvěla

a já tě dechem hřál

a slzám tvým se smál

a hladil zázrak těla.

V žíznivý polibek

se naše ústa spiala,

by život jako lék

vzala a ochutnala,

však rudý blesk se mih'

v srdcích i ve zracích,

jehož jsi nečekala.

Když na východě vzplál

požárem přísvit denní,

život se na nás smál

tisícem políbení

a hlas můj vstříc ti zněl

a tiché: „vezmi“ – děl,

v přísaze zaslíbení.