BLESKY NA HORÁCH

Vůně země, zmraženy dechem půlnoci, truchle tlí,

jásavých polední písně jako by zkameněly:

zazněly kroky smrti – (radosti všecky ulétly!) –

široko daleko, v obzorech tmami zavátých zněly...

Dědiny, města – jako po vyhoření:

světla není a života – života není...

Pod kovovou deskou noci nikdo nezavýská.

Jenom jako ve snu, který mámí,

nad horami,

nad vysokými,

nad dalekými,

se blýská.

Lidská touha – srdce květ vzrostlý ze světel kosmických,

rukama božíma sázený a zrosený božím smíchem, –

žíznivý kalich pozvedá z vypráhlých země lích:

volání o pomoc – pták na smrt raněný – padá tichem...

Po bouřích teskní a stůně, vláhu jen živnou daly,

po světel průtržích, které jak sloupy zemí stály,

po prstech slunečných, něžně jež hladily kvítí:

láskou, bože, strašnou, přehoroucí,

nehynoucí,

nekonečnou,

láskou věčnou

chce žíti!

Láskou věčnou, která je vodou živou všem kořenům,

dlaní všech větrů, jež zlatý pyl životů nových nese,

zaklinadlem, jež věčnosti uniklo zamčeným rtům,

jímž – jako poklad boží! – dokořán země otevře se;

láskou, jež nesmírná pohoří snů soucitu slzami zkropí

a jejíž jsou hvězdy nezničitelné, odvěčné stopy!

Lidská touha po ní, po dárci života, tolik si stýská!

Jenom jako ve snu, který mámí,

nad horami,

nad vysokými,

nad dalekými,

se blýská...