Bligger Bič. (I. Sen.)

Pět dnů pan Bligger neopustil valy

a jeho lidé stáli jako skály,

na kterýchž jeho hrad se k nebi zdvihal.

Boj neustál; noc, ten sup černý, stíhal

bílého orla, den; boj nerozhodnut.

Na mostě zdvihacím sám Bligger bodnut

byl dvakrát šípem, lhostejně jej chytil

a z rány vytrh’; lev raněný řítil

se znova v seč. Tma padla v dlouhé lesy

a černý havran kroužil pod nebesy

a při pochodních bojováno dále.

Jak křídla narostla by každé skále,

tak zář se rozlívala rudá kolem,

a žhavé smoly kotle tekly dolem

jak potopa; voj pod hradbami řídnul,

hlas trouby padl v hluk a Bligger zhlídnul

v tmu spouštěje zas nové smůly řeku,

že nepřítel jest dole na útěku.

Však opatrný nespustil most, čekal,

juž dole ticho, smůly proud jen stékal

přes balvany a ohořelé trámy,

jež chvíli praskaly novými plamy,

zas vyšlehly a opět v šeru hasly.

Na mrtvých dole krkavci se pásli,

když Bligger vyšel v hrad; mdlé jeho tlupy

na nádvoří se kolem ohně kupí,

po valech znějí pádné kroky stráže.

Meč Bligger odpíná, číš vína káže

si přinésti, ji douškem v hrdlo zvrátí.

„Tak couvnuli jste, černí psové klatí,

o hrad můj rozbijete lebky hrdé!“

A zaklel zas, leh’ na své lože tvrdé

a v okamžiku usnul. Noc šla hradem,

jak příšera se vlekla, vodopádem

z ní beztvárný a hrozný sen se valil,

jak Bliggeru by bolehlavu nalil;

on snil: Mhy závoj nejdřív stisk’ mu oči;

kdos tmou jej strká, dokola jím točí,

kdos po něm dlaní obrovitou sahá,

tma kol, on hmatá, všady zeď jen nahá.

I ve snu rety zkřivil smích mu vzdorný,

on poznal stěny svojí lidomorny;

po stupních kráčel dolů plísní slizkých,

teď ohlas kroků vlastních v chodbách blízkých

jak umírá, on slyší, stále níže;

a hmatá zas, ví dobře, tady mříže

je v otvoře, kop’ do ní, rozlítla se,

dech sklepa vlhký hraje v jeho vlase.

Chce stát, leč kdosi ku předu jej táhne,

teď závoj spad’ mu s očí, on se nahne

a vidí, stojí zrovna nad otvorem,

jenž v podzemní sluj vede; stínů sborem,

jenž honily se po stěnách a zemi,

zří rumpál s okovem, jímž v ten hrob němý,

v ten jícen smrti, vězně spouštívali.

Jak slzy kapky vlhka rozplývaly

se na kamenné obrubě té studny,

jen časem mříží luny paprsk bludný

šleh’ v díru, která jako propast zela,

jak hrdlo láhve nahoře tvar měla,

jímž pouze okov prošel, polokruhem

se šířila; kdo hrdlo spjaté kruhem

tam spuštěn byl, víc neuviděl světla.

Tu oběť, která v okovu tam slétla,

tma s hrůzou chytly v náruč a ji strhly

na kostí hromadu, pak chřtán jí zdrhly,

by nevolala; přišel hlad, co začne,

to dodělá pak noc a krysy lačné,

a příkrovem to skryje zapomnění.

Na kraji této studny Bligger v snění

stál jako přimrazen a do tmy zíral;

teď ohled’ se, jak stínů tlum by sbíral

se v postavu, kdos u něho stál náhle.

Host divný, dlouhé kosti žluté, spráhlé,

mu čněly z hadrů, čelisť beze masa

se třásla pod helmou. „Aj, kýho ďasa,

pan Bligger!“ sípal neznámý hlas ostrý.

„Buď vítán!“ Bligger ohled’ se a kostry

zas viděl dvě, ty z druhých koutů k němu

se shrnuly; u lidomorny lemu

stál němý v hrozné této společnosti,

zřel, jejich hadry jak koukaly kosti,

zrak zmijí kterak v duše dno jej bodal.

A první náhle holý hnát mu podal.

„Juž nedivím se, že’s tak málo dvorný;

ty neznáš mne, jsem pán té lidomorny,

já stavěl hrad tvůj a ty sklepy tady,

leč chycen v pasti vlastní mřel jsem hlady

zde v této věži, tak se často stává.“

– „Já,“ děla postava zas druhá, tmavá,

„jsem vržen v propasť byl od tvého děda!“

– „A mne,“ dí třetí kostra v hadrech bledá,

„znáš příliš dobře; sám jsi vlastní pěstí

mne srazil dolů – jsem tvá žena!“ „Štěstí,“

děl první zas, „že’s přišel k nám; čas dlouhý

nám lépe uteče. Viz, luny prouhy

sem oknem padají, dost světla máme;

pojď, zahrajem si v kostky! Ještě známe

z dob pradávných tu hru!“ A rychlým chvatem

do cárů svojich sáhnul dlouhým hnátem

a vytáh’ kostky; na kámen je hodil.

Zvuk příšerný! „Oč hrajem? jaký podíl

mám z té hry míti, vyhraju-li, braši?“

se Bligger ptal, „mne hra ta nepostraší,

já nevím, co má v žití pro mne cenu!“

Kol díry svorně sedli na kamenu.

„Dva vrhy máš, my každý jeden; živý

ty’s jediný zde, my jsme spravedliví!“

A Bligger kostky vzal, dlaň se mu třásla,

zřel na kostky a jeho duše žasla.

Tak lehké dřív, teď stále těžší v ruce

a Bligger, jak chtěl hodit jimi prudce,

zřel na nich divné kresby, hrubé čáry:

bůh Otec na jedné jak člověk starý

měl hlavu v trojhranu, na druhé žena

na kouli stála, která okřídlená,

a Bligger kostky váže ve své pěsti,

v ní rázem poznal chmurný symbol štěstí.

Na třetí kostce císař pod korunou,

na čtvrté papež hrubou kreslen runou;

co na páté, si Bligger nevším’ ani,

a chvíli vážil kostky ve své dlani

a hodil – Kostky čtyry prázdné byly,

na páté císař. „Právě přede chvílí

jsem zahnal ho od valů svého hradu,“

děl Bligger v smíchu; „ten ku mému pádu

ni stébla nepřiloží!“ Znova hodil:

„Tak! papež! Věru čertem já se zrodil!

dal do klatby mne loni; však na žule

můj hrad a jeho vysmívám se bulle!“

Vzal kostky první stín a hodil. „Štěstí!“

křik’ Bligger, smál se, v bok se třískal pěstí;

„ta nevěstka? Hoď ty! Co máš? Mluv!“ – „Boha!“

„Ha, ha! ta pohádka jest přeubohá,

sta let již pouze blázen na ni věří!“

Stín třetí kostky vzal a Bliggra měří

svým ostrým zrakem. Kostky padly na zem;

a Bligger, bleskem zchvácený dub, rázem

se začal chvět: na kostce páté byla

Smrt vyryta. A náhle opustila

jej zmužilost a vzdor a síla všecka;

ten obr byl teď třtinou v rukou děcka.

„Jsi souzen!“ první stín mu děsně sípal,

„jsi souzen!“ druhý a již rumpál skřípal,

„jsi souzen!“ volal soudu troubou třetí

a s výše osudný již okov letí.

Šest hnátů chytlo Bliggra, v okov prázdný

ho jako stýblo vrhlo a v let srázný

to hřmělo dolů v lidomornu dále,

vždy hloub a hloub a hloub po hladké skále,

až jakby náhle blesk mu v oči blýsknul,

o propasti dno těžký okov třísknul,

a Bligger procit...