Bligger Bič. (II. Procitnutí.)

Protáhnul své údy

a přejel rukou čelo; ticho všudy.

To mátlo jej, vstal, chytil meč a křičel.

Kol ticho; netopýr u stropu kvičel

a vlašťovka kol okna poletala.

„Hoj, panoši a strážce!“ Ticho! Skála,

na níž hrad stál, se jeho hlasem chvěla;

pod jeho těžkým krokem jizba zněla.

Šel mračný pod snů tíhou, v pochyb moři,

na chodby vyšel a pak na nádvoří;

ni muže kol. Šel k branám; všecky v řadě

jsou zazděny. On zůstal zamčen v hradě

a zrazen, opuštěn, v ty skalní stěny

od vlastních mláďat jak sup vyhostěný,

tak sám a sám. I křičel, a se vztekal.

Den minul, přišla noc, on stále čekal;

snad někdo přec, snad jediný tu zůstal,

však ticho, nikdo, a bol jeho zrůstal.

Noc přišla, vichr skučel, v chodbách kvílil,

a Bligger volal v závod s ním a šílil.

Teď praskly schody, teď se hnuly dveře

a Bligger viděl stíny v pološeře;

šel za nimi, šel dál, šel neustále,

tu lidomorna a tu díra v skále,

tu rumpál s okovem – tam skočil rázem –

a těžkou ranou dopad’ okov na zem.