Blíny v duši.

Nálada temná nesla se v resonancích zadumčivým smutkem zrosených,

kdy já za slabého zvonění hran bloudil na záhonech své duše zkosených.

Na hromadě ležely tu kostry lilií a růží v žalu tichém nyjící,

na jich místě bujely blíny nad popelem vůní prchlých mámivě vyjící.

Otrávené výdechy par stoupaly v hustých mlhách ze záhonů vegetace ztrávené,

v zeleném mraku kroužily v zmírající krajině života vůně zbavené.

Černými výpary sytily těžkou athmosferu v teskném chvění,

dráždivě zmítaly smysly mými v krvavém snění.

Mámivě lákaly opojným jedem svým v nervosním kmitu,

jako bludičky v kraji neznámém v svém fosforeskujícím svitu.

Závoj mlh houstnul nade mnou v lehkých polosnech,

zvolna narkosou dusivou plnil úskočně duše dech.

V tváře dýchaly blíny usládlého jedu pocely jak mstících děv,

v šumění tišivém štkavé melodie měnily v jásavý zpěv.

Do svůdného klínu jich složil jsem hlavu znavenou,

ssál dychtivě páry v svou duši teskně zmámenou.

Ztlumeně bodavé rythmy mžikem proletly nitrem cév,

zvířily v bolesti pohnutím opojenou stuhlou krev,

silnými nárazy bušily do svírajících stěn,

budily prudkými výchvěvy nitro uspané v klamu sen.

Tempem volným zmlkaly v dusných komnatách nitra v tichnoucím choru,

jež zmítalo se v shasínajícím vědomí marného vzdoru.

Sbor snů a illusí plakal nad chrámem duše mé padlým,

brutální smála se rozkoš nad citů záhonem svadlým.